O udržitelnosti aneb všeho moc škodí

před 9 měsíci10.12.2018, 0:38

Jsem dítě z devadesátek, vyrostla jsem ve vrcholně konzumní společnosti. Ve světě, kde je možný koupit všechno. A pozor, rozhodně tim nemínim, že jsem měla všechno, mluvím o tom, že jsem mohla mít. Nekonečná studnice možností, bezbřehej výběr všeho, to je svět, do kterýho jsem se narodila a ve kterym dneska žijeme. Až v posledních letech jsou ale víc slyšet hlasy lidí (minimálně ke mně až v posledních letech dolehly), který se ptaj: Za jakou cenu? A kde se to všechno bere?

První skupinou lidí, kteří pokládali takový otázky, pro mě byli vegetariáni. Potom vegani. Pankáči. Zelení. Zero waste. Najednou je toho hodně. A já stojim uprostřed mezi tim všim a všechno mě nějak oslovuje.  Jenže co si s tim počít.

Když se podívám na svůj život, vidim, že bych musela změnit minimálně polovinu svejch zvyků, abych dostála všem těmhle eko-friendly zásadám, a to jsem na sebe možná ještě mírná. Jenže ruku na srdce, nejsem asi ve fázi svýho bytí, abych tomu všemu dokázala na sto procent dostát. A svým způsobem mě to trápí, protože ty věci rozhodně ignorovat nechci. Časem jsem dospěla k tomu, že jsem se na to zkusila podívat jinak. Oukej, nedokážu se úplně vzdát masa a živočišnejch výrobků, nemůžu si všechno oblečení šít sama nebo kupovat od lokálních dyzajnérů a nedokážu ze svýho života uplně vyškrtnout plasty. Spolu s timhle ale přišla logická myšlenka, že když to nedokážu omezit úplně, neznamená to, že to nedokážu omezit trochu. Celý je to vlastně jen strašně jednoduchý pravidlo zlatý střední cesty. A tak se ze mě pomalu stává (neboť je to proces a taky dost možná běh na dlouhou trať) polovegan, poloekofriendly člověk. Na jednu stranu žádná sláva, to beru, na druhou stranu malej krok pro lidstvo, ale poměrně chvalitebně velkej krok pro Kateřinu.

Takže jak to vypadá v praxi. Co se týče jídla. Maso v syrový podobě nekupuju vůbec. Čas od času si domů přinesu nějakou rybí pomazánku nebo tuňáka. Když jim venku, klidně si dám masový jídlo. Ale klidně taky ne. Vzato kolem a kolem, nejim maso zpravidla víc než jednou do tejdne. Zato jednou do tejdne fakt s chutí.

Co se týče ostatních živočišnejch výrobků, vajíčka kupuju už jenom šťastný. To znamená od slepic z volnýho výběhu. S mlíkem si moc nevim rady vzhledem k mojí intoleranci na laktózu, ale aspoň se ho snažim kupovat míň než dřív. Vařit z vege potravin mě vlastně začlo dost bavit. Chutná mi sója, experimentuju s tofu a začínám se víc a víc kámošit se zeleninou (fakt že jo, mamí!).

Třídim odpad a pořídila jsem si znovupoužitelný kelímky. Na nákupu si kupuju papírový tašky, anebo si nosim plátěnku. Zeleninu a ovoce nedávám do igelitovejch sáčků. I přesto si občas odnesu z práce kafe v papírovym povoskovanym kelímku a někdy piju obyčejnym brčkem.

Za posledních pár měsíců jsem odnesla tak čtvrtinu mýho nenošenýho šatníku do kontejneru pro charitu, poslední troje boty koupila z druhý ruky (vůbec nemluvě o mý Wrangler džísce za páďo ze sekáče) a ty džíny na fotce to jsou Mustangy, co jsem dostala tenhle víkend od ségry. Která je dostala od naší tety. Level up. Ale zase, netvrdim, že už mě nezmerčíte v háemku. Někdy si prostě stejně dojdu pro basic bílý tričko nebo rolák. Někdy si koupim i nový boty v ňákym řetězci. Jenom už nechci odcházet s narvanou taškou hadrů jenom proto, že na výloze byl nápis 50% sleva, který po druhym vyprání budou vypadat, jak když je přežvýkal přežvýkavec.

Častějc si teď pokládám otázku, odkud se věci berou a kde případně skončej. Jestli je něco nutný, jestli to potřebuju a pokud jo, jestli by to nešlo vyřešit líp. Přátelštěji k týhle planetě.

Takže až mě příště uvidíte vařit sóju, tak ne, nejsem vegetarián. Až budu pít z plastovýho brčka, tak mi to prostě odpusťte a až se potkáme v tom háemku, klidně tam nakupujme, jenom trochu s mírou.

Myslim, že všeho moc škodí. A myslim, že to platí na obě strany.

Krátké memoáry o začínajícím adventu a životě s Aví

před 9 měsíci5.12.2018, 13:29

Šla jsem kolem třetí ráno z jednoho docela nóbl brněnskýho baru. Měla jsem podpatky a byla příšerná zima, ale já si to zarytě štrádovala domů přes půl města pěšky, protože jsem v tom nóbl baru utratila podobně nóbl množství peněz, takže jsem sama sobě přísně upřela vzít si taxíka. Nohy mě tak samy od sebe donesly do nonstop Brněnky, kde jsem nakonec váhavě došla k regálu s instantníma polívkama, vybrala si kari kuřecí vifonku a v tu chvíli se ve mně vzedmula vlna lásky, já si vzpomněla na Aví, která chuděra ještě pracuje a přijde domů nad ránem a bude mít určitě hlad. Tak jsem jí vzala večeři a ty vifonky koupila dvě.

Aví nedávno prohlásila: „My spolu sdílíme jenom celej život, ale kromě toho nic.“
Došla jsem k názoru, že už by ty glosy z našeho společnýho života chtělo zapisovat. Netušim, do jaký míry to bude někoho zajímat, ale tohle je stejně spíš veřejná verze mýho deníku, takže se nebudu zlobit, když ne.

Všichni si dneska dávaj na Instagram fotky, jak otvíraj první okýnka adventních kalendářů. Já sedim doma a je mi smutno, protože žádnej adventní kalendář nemam.

V Brně během noci na dnešek nasněžilo. Aví dneska odcházela z bytu asi půl hodiny po tom, co jsem já přišla z práce a ptá se mě: „Sněží tam, nebo mrzne?“ „Nesněží,“ povídám, „zda-li mrzne netušim, ale zima je tam kurevská.“

Mam problém se studiem. Můžu strávit hodiny a hodiny přišívánim jednoho flitru po druhym na džísku, ale abych šla a strávila pár hodin psaním seminárních prací do školy, to ne. Z nějakýho důvodu mi osobně připadá přišívání jednoho flitru po druhym na džísku mnohem smysluplnější než psaní seminárek. V tom bude možná jádro problému.

Došly jsme s kolegyní u vína k poměrně vystihující metafoře. Většina bejvalejch jsou jako starej svetr, kterej vám leží ve skříni. Pokaždý, když na něj náhodou narazíte, což se stává maximálně párkrát do roka, nostalgicky si vzpomenete na dobu, kdy jste ho nosili, pak si vzpomenete, proč už ho nenosíte, napadne vás, že byste ho mohli třeba vyřadit, ale nakonec ho vrátíte na dno tý skříně, protože se to přece nevyhodí. Svojí minulosti se definitivně zbavíme až ve chvíli, kdy si uklidíme ve skříni a nenošený svetry odneseme do kontejneru pro charitu.

O tom oblečení teď vůbec přemejšlim hodně. Snažim se skutečně vytvářet větší pořádek v mejch skříních (ano, teď opravdu mluvim o opravdovym oblečení a opravdovejch skříních), snažim se vyřazovat nenošený a minimálně za každou novou věc dát jednu starou pryč, aby se to tam aspoň vešlo, když nic jinýho. Nejsem si ovšem jistá, nakolik je to efektivní, protože teď jsem třeba vyhodila tři kabelky, tři svetříky a dvě trička, ale koupila si dvoje nový boty. Nevejdou se mi do botníku.

Venku je pořád sníh. Dneska jsem z něj měla radost. Za oknem totiž vypadá hezky a nemusela jsem se ho účastnit.

Hrozně se mi líbí, jak se s Aví doplňujem. Ona mě naučila spoustu věcí, například uvařit kafe v moka konvičce. Já jí dneska naučila, jak zašpuntovat umyvadlo.

Potkala jsem se tuhle uplně náhodou v baru s jednim starym známym z Prahy. Ptá se mě: „Tak co ty, už máš manžela?“ „Nemám,“ povídám. „No tak to nejvyšší čas, aby sis ho začla hledat.“ Zvedla jsem obočí. „Proč jako? Protože pozdějc už budu stará a vošklivá a nikdo mě nebude chtít?“ Výmluvně se na mě podíval. „Hele a co ty,“ obrátila jsem, „už máš manželku?“ „Nemám,“ on na to. „Tak to nejvyšší čas, abys začal hledat. Koneckonců, pozdějc už budeš starej a vošklivej a nikdo tě nebude chtít.“ Chápavě pokýval hlavou.

Aví nám dneska koupila barborky. No jo, znáte tu tradici, že jo. Když barborky vykvetou do Vánoc, holka se do roka vdá. Tak jsme je zastřihly, umístily do prázdnejch lahví od vína, neboť jinejma vázama nedisponujem, a budeme čekat. Uklidňuju Aví tim, že kdyby to hořelo, mam doma hnojivo na kytky ve spreji. Ale přece jenom, jestli ty větve nevykvetou, znamená to, že se budeme po návratu do Brna dívat na alegorii toho, jak jsme další rok zůstaly na ocet, zapíchnutou ve sklenici od vína.

Řešíme ve škole, že skoro každá česká politická strana vznikla v ňákym pivovaru. Kamarád to glosuje: „Každá revoluce v dějinách lidstva vznikla v hospodě.“ „No počkej,“ dovoluju si oponovat, „ta maďarská ve čtyřicátym osmym začala v kavárně.“ „Kavárna je jenom hospoda, kde ti udělaj kafe.“

Zřejmě nejsem dostatečně moderní, ale nechápu koncept „být influencer“. Influencer by teda, chápu-li správně, měl bejt někdo, kdo má vliv. No jo. Já akorát nerozumim tomu, jak to může bejt samoúčelný označení. Jakoby, chápu, že má někdo vliv, protože je třeba spisovatel, novinář, umělec, politik, učitel, módní návrhář, dýdžej, fotograf, nebo tak něco. Chápu, že někdo něco dělá, a proto je influencer. Nerozumim ale, jak může někdo dělat to, že je influencer. A už vůbec mi nejde do hlavy, jak se tak může někdo sám otitulovat.

Bylo to potupný. Jako obvykle jsem si večer v posteli sundala čočky, jako obvykle sáhla po brejlích, abych ještě chvíli něco viděla. Ale oni tam nebyly. Prostě na tom místě, kde jsou vždycky, nebyly. A zkuste si hledat brejle, když máte čtyři a půl dioptrie, aha. Musela jsem jít s kůží na trh a obrátit se o pomoc k Aví a Kejsovi. Věděla jsem, že se mi budou smát. Stejně to bylo potupný.

S moudrostí na závěr se loučím: Nesmějte se slepejm lidem. Ani těm skoro slepejm.

O umění, co přinesl listopad

před 9 měsíci26.11.2018, 18:34

Uvařila jsem si první černej čaj s mlíkem a pověsila jsem koženou bundu na ramínko do skříně. Podle toho jsem mohla definitivně zkonstatovat, že skončilo léto, i to babí, a začala zima. Podzim byl, aspoň za mě letos fakt kraťoučkej, takový to období na sklonku nošení kožený bundy. Ono to ani moc jinak nešlo, protože k zimě patřej Vánoce, k Vánocům patří perníčkový latté a perníčkový latté jsme u nás v práci žel bohu začali prodávat už devátýho listopadu. Ale čeho byl pro mě letos listopad plnej, kromě čerstvý vánoční výzdoby, bylo k mýmu překvapení umění. Nebo minimálně to, co já za umění všecko považuju.

Hned čtyřikrát jsem byla v kině. Na třech filmech. Ano, na Fantastickejch zvířatech jsem byla dvakrát, ačkoliv podruhý to byla spíš tříchodová večeře s promítánim, vzhledem k tomu, kolik jídla jsme si do toho sálu přinesli. Ale to je vedlejší. Byla jsem taky na Louskáčkovi, což bylo hrozně hezký, a to i přes to, že jsme kvůli tomu museli jet do Olympie, a na Bohemian Rhapsody, což byla naprostá bomba a doufám, že nejsem jediná, kdo posledních dvacet minut filmu slzel. A vlastně ani nevim, jestli víc kvůli tomu, jak je ta muzika dobrá, nebo protože Freddie umře, anebo prostě ze stesku nad tim, že ten koncert už nemůžu vidět na živo. Tak jak tak jsem naprosto seriózně následující dva tejdny poslouchala jenom Queeny a to tak intenzivně, že mi je Spotify nepřestane navrhovat podle mě tak do března.

V Moravský galerii jsem se byla podívat na výstavě Josefa Šímy, což byl zajímavej exkurz do abstraktní malby, který nerozumim, ale moc se mi líbila část, která byla kombinovaná s básničkama. Takže jsem se znova přesvědčila, že mě ze všeho nejvíc fascinujou slova. Ale líbilo se mi to. A byli jsme tam zadarmo, neboť jsme lístky vyhráli s kamarádama na pasování oboru historie, kde jsme se docela dost opili a vlastně si úplně nejsem jistá, za co že jsme je vyhráli, což tomu dává další rozměr.

Taky jsem byla po neskutečně dlouhý době na koncertě. Byla to maďarská gypsy-punková skupina Bohemian Betyars a jejich show byla tak povedená, že bych v samý euforii zaplatila snad i druhý vlezný, kdyby ho po mně někdo chtěl. Jenom škoda, že kluci moc nevzali na vědomí, že jim pod pódiem křepčej i lidi, co maďarsky neumí, a na angličtinu se dost vybodli.

O tejden pozdějc jsem stála v Praze na Ípáku a zcela spontánně se rozhodla vyrazit do Hybernský na výstavu Pokoje. Není totiž nic lepšího než jednak vyrazit na výstavu sama a jednak po dopoledni stráveným na kosmetice, to pak máte pocit úplnýho očistce. A Pokoje byly skvělý. Ale i když chápu, že není potřeba rozumět všemu, kdybyste mi někdo moh osvětlit toho „zajíce“, budu vděčná moc.

A když už mluvíme o očistci, den na to jsem se nechala znova potetovat, přes celej bok a žebra a dělala jsem děsnou hrdinku, že to uplně v pohodě zvládnu a po hodině a půl už jsem fňukala jak prvňáček u zubaře. Zapila jsem to dvěma panákama ginu. Nepomohly. Příště si dám čtyři a předem.

Dokonce dvakrát jsem byla v divadle. Jednou na představení folklórního souboru, ve kterym jsem dřív měla tu čest působit, a to byl vrcholnej doják. A podruhý na derniéře muzikálu Představ si, což byl taky moc hezkej zážitek, jenom si musim pro příště pamatovat, že si mam o přestávce dát vína jenom jednu decku, abych tu druhou nemusela ve foyer exovat při posledním zvonění.

No a uplně nakonec jsem si včera koupila ke svýmu vlastnímu svátku (protože každej přece potřebujeme občas záminku) knížku. Upřímně, koupila bych si jich asi osum a to zhruba po deseti krocích od vchodu do knihkupectví, ale vzala jsem si jen jednu, protože jsem se asi po patnácti minutách v narvanejch knihách Dobrovský přistihla, že už čtu druhou kapitolu, a tak jsem to tam nechtěla nechat to, rozečtený. A jsem z ní taková hrozně mile nadšená. Dneska jsem šla sama na oběd do Cattani, protože jsem si hoďku před tim během přednášky o dějinách devatenáctýho století přečetla na internetu, že maj jako denní menu špenátový noky s gorgonzolou, a u toho obědvání jsem si četla. A tak jsem si tak četla a asi jsem vypadala trochu zvláštně, protože jsem se hrozně pomalu trefovala těma nokama do pusy a u toho se občas nahlas zasmála, protože ta knížka je fakt hrozně mile vtipná. Jo, a je to od Michala Třeštíka jeho Ledaže se spletu.

Kromě toho všeho umělečna není vlastně novýho nic moc. Pořád mi doma stůně fíkus, zkusila jsem ho dokonce i přendat z parapetu na skřínku, ale do rána shodil asi čtyřikrát víc listů, tak jsem ho vyděšeně vrátila zase na parapet a dneska mu koupila kytkový vitamíny. Hodlám zaexperimentovat s novou barvou na vlasy, měsíc před koncem jsem si musela koupit novej deník, protože se toho stalo ňák víc, než jsem čekala, a už zase jsem zapomněla odeslat jeden dopis.

A ještě poslední věc, na Pokojích byla v jednom z nich instalace, s takovejma srolovanejma papírkama. Vy jste tam mohli na čistej papírek napsat nějaký svoje emoce, pak ho srolovat a vyměnit na tý instalaci za nějakej jinej, co tam někdo dal před váma. Takovej výměnnej obchod s pocitama. Tak jsem tam na papírek napsala o svým aktuálnim smutku, že mi to třeba pomůže, a vyměnila ho za jinej. Na tom, co jsem si odnesla bylo napsáno „Je mi fajn. Matěj“. Tak bych chtěla Matějovi poděkovat, mně už je taky fajn.

O podzimním životě (zase)

před 10 měsíci7.11.2018, 18:40

 

Pamatujete si, jak jsem říkávala, že nesnášim podzim? Ano? Mluvila jsem vždycky o podzimu, kterej je mokrej, studenej, mlhavej. A najednou jsme tady, na podzim roku dva osumnáct a já chodim po pražskejch a brněnskejch ulicích v kožený bundě, polobotkách, užívám si listopadovýho sluníčka, sucha a šestnácti stupňů a je mi strašně fajn. Ale fakt je to jenom tim počasim?

Vždycky na podzim, no dobře, vždycky poslední tři roky, porovnávám sebe teď se sebou na podzim roku 2015. S tou holkou se třema kuframa a krabicema, co se poprvé v životě stěhovala do polodospěláckýho bytu, do polodospěláckýho života. Každej rok se sama sebe ptám, jestli jsem o něco dospělejší, o něco šťastnější, jestli jsem o něco jiná. A každej rok jsem se ptala hlavně o kolik. Letos si ale tak říkám, jestli ta otázka neleží spíš: o co?

Tři roky zpátky jsem byla vyjukanej čerstvej vysokoškolák, co má poprvé v životě pocit opojný samostatnosti, neodolatelnou chuť se chovat rebelsky, avšak v bezpečný ohrádce svejch plánů, díky kterejm budu i s kocovinou v osum ráno vědět, kým chci bejt a co tady dělám. (Skutečně geograficky, jakože tady v Brně, ne tady na světě, zas tak moc filosofický to bejt nemá.)

Dneska, na rozdíl od tehdy, jsem skutečně krapítek samostatnější. Mam práci, kterou mam ráda a v který chci výhledově zůstat. Umim si vydělat poměrně dostatečný množství peněz, zvládám si spoustu „dospěláckejch“ věcí poměrně dostatečně dobře vyřešit. Jsem mnohem vyrovnanější, což je eufemismus pro to, že jsem přestala ze spousty věcí dělat drámo a naučila se jima nezabejvat ani netrápit. (Ze spousty věcí ještě pořád drámo dělám, žádný strachy, Buddha se ze mě mezitím nestal.) A během celýho onoho procesu „upevňování dospělácký pozice v životě“ se najednou stalo, že všechno to, co jsem měla do budoucna v plánu, jsem jednoho neurčitýho dne hodila do koše. (Taky je možný, že jsem to ztratila cestou z párty, nevzpomínám si.)

Chtěla jsem se rozhodně vrátit po škole do Prahy. Teď si zdaleka nejsem jistá, jestli je to jediná možná varianta a už vůbec nemam tušení, kdy by to tak zhruba mělo bejt.

Chtěla jsem vystudovat magistra. Po státnicích z latiny, který se mi podařilo složit v září, jsem si uvědomila, že jediný, na co mam teď v rámci školy sílu, je maximálně dodělat bakaláře z historie a studovat dál už v žádnym případě nechci. Padla na mě tíha zodpovědnosti už-ne-studentskýho života? Ach nikoliv, poskočila jsem si metr do vzduchu a chvíli tam samou lehkostí zůstala.

Chtěla jsem bejt učitelka dějepisu na střední škole. Teď? No, prostě nechci. Zhlídla jsem se v práci, kterou dělám teď a až jí dělat nebudu chtít, zrovna teď se vidim jako vizážistka. Že jsem kvůli tomu nemusela studovat latinu a historii? Musela. Nebyl lepší způsob, jak si uvědomit, že někudy nechci jít, než se tim směrem kousek vydat.

Chtěla jsem vztah, kterej jsem si vysnila. A každýho kluka, kterýho jsem potkala, jsem si v tu určitou chvíli snažila v hlavě napasovat do tý snový šablony, co jsem měla v hlavě. Teď vim, že to nemohlo fungovat. Že můžu něco chtít, ale ne za každou cenu. Že mě možná teď naplňuje jen přijímat, co ke mně přichází, i když to pořád třeba není to, co chci. Anebo to jde možná i opačně. Nejdřív něco přijmout a pak zjistit, že je to to, co chci.

Někdy loni nebo předloni jsem psala, že si nejsem jistá, jestli jsem o něco zmoudřela. S převelice důležitym pocitem musim konstatovat, že tohle mi skoro připadá, že to ňákou maliličkou zmoudřelostí zavání. Ale možná se mi to jenom zdá a vlastně je to k smíchu a je to jenom proto, že jsem teď zrovna aktuálně hrozně spokojená. Aniž by vlastně existoval zrovínka teď nějakej konkrétní pojmenovatelnej důvod. Já teď prostě jenom jsem, a to mě naplňuje.

Oukej, teď už to trochu buddhovsky zní, tak já už toho nechám. A příště se budu snažit bejt zase po dlouhý době aspoň trochu vtipná.

Ráda jsem vás zase viděla. A mějte se. Hezky. :)

O tetování

před rokem25.7.2018, 19:43

Obrázky vyvedený inkoustem pod kůži a téma článku, který ve mně zraje už dlouho. Nejsem si uplně jistá, jestli dozrálo, nebo jestli by vůbec někdy dozrálo, ale rozhodla jsem se už nechodit kolem horký kaše. O svůj pohled na věc, na tydlecty kérky, bych se s váma chtěla podělit formou odpovědí. Odpovědí na všechny ty otázky, který jsem za pouhopouhý dva roky, co je ze mě holka počmáraná, dostala. A některý teda zdaleka ne jednou.

Kolik máš tetování a kdy sis nechala udělat první?

K dnešnímu dni, pětadvacátýho července dvaosumnáct, nosim na těle pět tetovaček. První jsem si nechala udělat dva roky zpátky, když mi bylo čerstvejch dvacet.

Jak dlouho se o tetování rozhoduješ?

O prvnim jsem přemejšlela dva roky, s každym dalšim se doba rozhodování zkracuje. Od prvního tetování mi rozhodnutí, že si nechám udělat další kérku netrvalo dýl jak pár měsíců. A jak řikám, zkracuje se to.

Bolí to?

Jo. Tetování samozřejmě bolí. Koneckonců, někdo vám systematicky nějakou dobu píchá jehlou nebo jehlama do kůže. Někde to samosebou bolí víc, někde míň. Záleží taky na únavě a jinejch faktorech. V určitejch chvílích jsem se i třeba musela kousnout, abych vydržela někňučet a jindy si zas na tu monotónní bolístku tak zvykla, že jsem skoro klimbala. Je to různý. Každopádně, až vám někdo bude tvrdit, že tetování rozhodně nebolí, jakože vůbec, tak vám spíš lže. Anebo machruje. Pravděpodobně obojí.

Kde tě to bolelo nejvíc?

Handpoke na přední části stehna a ve slabinách. Potom strojkem na vnitřní straně ruky skoro v podpaží.

Kolik tě to stálo?

V souhrnu se to pěkně blbě počítá, protože jsem za tetování už platila ve třech růztnejch měnách, ale celkově je to podle mě něco přes deset táců.

Co je pro tebe tetování?

Ozdoba a umění, se kterym se sžiješ a stane se součást tebe. Něco tvýho a něco, co prostě ty sám chceš.

Proč se necháváš tetovat?

Protože miluju tu svobodu "měnit si" tělo, jak se mi zachce. A měnit v uvozovkách, protože spíš cejtim, že s každou další tetovačkou jsem asi víc sama sebou.

Jakej mam tvoje tetování smysl a význam?

Tak na smysl se odpovídá jednoduše. Jsou hezký. Nic hlubšího v tom neni. Smyslem je, že jsou. Co se týče významu, většinou se i u týhle otázky ošívám. Nemam totiž ráda vkládání sofistikovanejch a složitejch příběhů do každýho tetování na světě. Jasně, asi i moje kérky ten význam maj, byl ňákej důvod, proč jsem si to či ono nechala vytetovat. Ale nečekejte hlubokosti. Folklórní ornament za krkem mam, protože jsem dlouho dělala folklór. Prahu na levý ruce, protože jsem z Prahy. Budapešť na levý, protože to tam mam ráda a strávila tam půlrok života. Lotos (to je pracovní název, kterej se prostě uchytil) na ruce, protože ho nakreslila moje hrozitánsky dlouholetá kámoška na přání a mě se to líbilo. A čáru na noze, protože jsem chtěla zkusit handpoke a taky mít tetovačku na noze. Vlastně je to fakt prostý. Všechno se mi prostě "jenom" líbilo.

Co dál, máš nějaký další plány?

Ano, ve velmi blízké budoucnosti i s termínem.

Co když si kvůli tetování nenajdeš práci?

Nebudu si hledat práci, kde by vadilo, že mam tetování.

Co na to rodiče?

Moje tetování přijímaj, některý se jim líběj víc, některý míň, ale ani jeden nikdy nebyli proti tomu a prostě to berou.

Nevadí ti, že to bude vypadat hrozně, až budeš stará?

Myslim, že jenom kvůli tetováním rozhodně nebudu ve stáří vypadat hůř, než kdokoliv nepotetovanej. Navíc já bych třeba potetovanou babičku fakt chtěla.

Co když musíš jít na nějakou společenskou událost?

Tak tam jdu.

Co na to ve škole?

Na vejšce? Fakt nic. Jó počkat. Párkrát jsem si vyslechla, že mi visí nit z kalhot, tak jsem jen upozornila, že je to tetování a dál nic.

Je pravda, že je tetování návykový?

Nemam ráda slovo návykový. Tetování je láska. A když se do něčeho zamiluješ, chceš to prostě ještě jednou.

Jaká je nejblbější otázka na nějaký tvoje konkrétní tetování?

"Proč jsou kolem toho na krku ty čáry?" a "To je opravdový?" (Ad jedna: Protože je to hezký. a ad dva se už asi ani nevyjadřuju.)

Máš nebo plánuješ nějakej text?

Nemam, možná plánuju, ale garantuju vám, že to rozhodně nebude citát.

Nejhorší tetování, cos kdy viděla?

Tohle by moc ukazovalo prstem a to nechci. Celkově a asi dost pochopitelně nemam ráda věci, co má kdekdo, takový ty klišé z katalogu případně instagramu a pinterestu a nemam ráda latinský citáty na lidech, co neumí latinsky.

Kam vede ta čára?

Kdo hledá, najde.

O knihách I.

před rokem23.3.2018, 14:10

Myslim, že to bylo asi v první nebo druhý třídě, kdy nás naše třídní učitelka vzala na „exkurzi“ do nejbližší pobočky městský knihovny. Pamatuju si, jak jsem se ten den vrátila domů nadšená, s čerstvou průkazkou čtenáře domů a s prvníma půjčenejma knížkama. Od tý doby jsem do knihovny chodila pořád až do mýho nástupu na střední. Nosila jsem si domů nejdřív dětstký knížky, pak dívčí romány a nakonec fantasy literaturu. A někdy v takovym množství, že mamka jen kroutila očima.

Když jsem přišla na střední školu, stal se ze mě takovej „wannabe“ intelektuál. Začala jsem čítat knížky, o kterejch jsme se učili. Některý mě bavily, ale u některejch to do mě prostě nelezlo. V týhle době jsem začala mít hodně ráda poezii.

Když jsem přišla na vysokou, šlo to s mym čtenim z kopce. Furt jsem tvrdila, že nemam čas číst knížky, co bych chtěla, protože musim číst odbornou literaturu, ale ruku na srdce, tu odbornou jsem stejně nečetla. Ačkoliv to zní naprosto příšerně, čtení v mym životě ustoupilo prokrastinaci v podobě sledování seriálů a ťukání do mobilu. Až loni, ve druháku, jsem si uvědomila, že jsem za poslední rok krom několika narychlo nahnanejch odbornejch publikací nepřečetla nic. Tak jsem si pořídila pár knížek a snažila se do toho znova dostat. Ne, bohužel ani tehdy se mi to moc nepodařilo. (Kerouacka z tý doby nemam například přečtenýho do dneška.) Ale hlodalo mě to. Po zkouškovym jsem si řekla naprosto narovinu: Na bakalářku stejně nijak intenzivně nemakáš, přiznej si to, do školy chodíš minimálně a před spaním radši scrolluješ instagramem. A naštvala jsem se. Dočetla jsem od srpna rozečtenou knížku a koupila si další dvě. Za tři poslední tejdny jsem přečetla pět knih. To je s nadsázkou zhruba tolik, jako jsem přečetla neodbornejch za celý dva roky předtim. A prosim vás, jestli toho zase nechám, tak mě někdo vezměte libovolnou knihou po hlavě.

V následujícím článku vám chci představit ty knihy, který jsem přečetla od začátku roku. Protože myslim, že zkušenosti s knížkama by se měli předávat. Třeba se díky tomuhle předávání vrátí ke čtení víc lidí.

 

Delphine de Vigan: Ani později, ani jinde

Představte si typicky šťastnej příběh, dva lidi, co se navzájem neznaj, vedou v jednom městě dva docela smutný a nudný životy, něco je tíží, ale jednoho dne se úplnou náhodou potkaj, ale nestihnou se seznámit. Ale protože je to šťastnej příběh, tak se ti dva potkaj jinde a jindy a nakonec je z toho ukázkovej happy end. No, a teď si představte variantu toho příběhu, kdy se ty dva už podruhý nepotkaj. Prostě to prošvihli, jen se v životě minuli a už se nikdy víc neviděli. Ani později, ani jinde. A o tom je tahle knížka, o tom, jak život funguje doopravdy.

 

Ernest Hemingway: Pohyblivý svátek

Nalejme si čistého vína, nikdy jsem od Hemingwaye nečetla nic jinýho. Žádnej román, žádnou povídku. Po týhle knížce jsem ale sáhla po tom, co jsem naprosto zhnuseně dokoukala film, kterej je na motivy této knihy natočen. S lítostí se omlouvám všem, kteří ten film maj rádi, ale hovořim o Půlnoci v Paříži. Připouštim Allenovi dobrej nápad. Nikoliv provedení. Z toho filmu jsem měla dojem, že je to špatně natočená americká romantika (i když, opravdu?), která má Američanům v kusých zkratkách popsat Paříž a nenuceně je i malinko vyškolit v tom, kdo v ní v těch dvacátejch letech moh žít. To ovšem taky zkratkovitě a žalostně komediálně, aby se průměrný divák nevyděsil. Tu knížku jsem si našla, abych spláchla tu pachuť v ústech. A taky že jo. Je nádherná, tu Paříž oné doby během čtení slyšíte a i postavy jsou tak skutečný, že si najednou uvědomíte, že fakt a skutečně žili. Jediný, nad čim je nutný přimhouřit oči je knižní Hemingway, neboť sám sebe autor vykreslil poněkud roztomile svatouškovsky.

 

Michal Viewegh: Andělé všedního dne

To byla dvoudenní záležitost, kterou jsem si odvezla z hromádky vyřazených knih. Viewegha nemam ráda jako osobnost, miluju jako autora. A z týhle knížečky jeho cynizmus úplně odkapává.

 

Ivan Martin Jirous: Ochranný dohled

Tuhle sbírku básní jsem si přihodila před Vánocema do nákupního košíku, když jsem nakupovala dárky v knihkupectví. Líbila se mi. Jenom malinko, malinko mě zklamala. Ale to je možná mou vinnou, čekala jsem Krchovskýho, ale našla jsem „jenom“ Jirouse.

Nina Špitálníková: Mezi dvěma Kimy

Téma KLDR mě zajímalo snad od tý doby, co jsem ho začala vnímat. Tuhle knížku napsala slečna, co tam byla dvakrát studovat. Je to dost ojedinělej pohled na detaily všedního života a na viditelnej rozdíl, když se na „trůně“ vystřídal otec se synem. V souvislosti s touhle knížkou jsem se potom vrátila k mýmu oblíbenýmu komiksu od Guye Delislea: Pchjongjang, což je animátor, kterej v KLDR nějakou dobu pracoval a taky o tom formou týhle knížky podává svědectví, který teda v komiksovym formátu nabírá zase jinej rozměr.

 

Jason Matthews: Rudá volavka

Byla jsem na tom v kině. A ať je čí názor jakejkoliv, nadchlo mě to. Předevšim hereckej výkon Jennifer Lawrence, ale to je vedlejší. Až poté jsem zjistila, že je to podle knižní předlohy, tak jsem byla zvědavá a knížku si koupila. Nebudu vám tady dělat spoilera, ale překvapilo mě to. Děj knížky se odehrává jinde, jeho pointa je jiná a končí uplně jinak. A má knižní pokračování.

 

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání a Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Murakami je pro mě srdcová záležitost, i když zcela upřímně vlastně moc nevim proč. Respektive nedokážu formulovat jeden konkrétní důvod, proč si vždycky znova nějakou jeho knížku tak moc chci přečíst. Spisovatel jako povolání není tradiční Murakamiho knížka. Jak říká název, autor tady píše o tom, jaký to je bejt autorem, o jeho zvycích, potřebách, o tom, jak se vypracoval, vypsal. Zajímavý, každopádně pokud vás to skutečně hodně nezajímá, nenadchne vás to. Bezbarvý Cukuru Tazaki je oproti tomu naprosto typický Murakamiho dílo. Jedinec, kterej v určitý chvíli zůstal sám, opuštěnej jeho čtyřma nejlepšíma kamarádama, který ho odmítli, a on neví proč. To je ústřední téma. Téma, který se naprosto tradičně točí kolem zvláštních mezilidských vztahů, sexu a hudby. I tahle knížka má ústřední melodii, jako spousta dalších od Murakamiho. Tentokrát je to tklivá a jednoduchá linka od Ference Liszta: Le mal du pays z cyklu Années de pélerinage neboli Léta putování.

 

 

Padesát odstínů červený metalízy

před rokem27.2.2018, 19:10

Moje trvalý bydliště je na Bělohorský 140, Praha 6, Břevnov. Dřív bylo o kus vedle, ale furt šestka, a hlavně, furt Praha. Z toho vyplývá ledacos, počínaje jakousi nepsanou povinností dělat si srandu z Brna, proti kterýmu ve skutečnosti lautr nic nemám, a konče přebíháním silnic na červenou, mimo přechod a třeba i diagonálně přes křižovatku - zkrátka „na Pražáka“, jak se říká. Protože proti tomu Brnu fakt nemám vůbec nic, pověděla bych něco málo spíš o tý druhý zmíněný pražácký zvyklosti.

Máme právě pátek 13:31, tudíž je to právě 91 hodin a nějakejch 58 minut, co mě na přechodu u Pyramidy (takovej velkej vošklivej břevnovskej hotel) srazilo auto. Záchranáři pak řikali, že to byla dodávka, ale on to byl spíš nějakej minivan nebo co. Prostě asi dvoutunová kráva s červenou metalízou. To, že bylo to auto zrovna červený a mělo metalízu, je vlastně úplně jedno, ale moc dobře si pamatuju, že zrovna to mi Bůh ví proč běželo hlavou, když jsem ho najednou viděla asi dva tři metry před sebou. Abych vysvětlila – spěchala jsem ten podvečer domů. Měla jsem před domem sraz s našima, který mi z chalupy přivezli lyže, a už tak jsem šla pozdě, takže když jsem vystoupila Pod Královkou z autobusu, dala jsem se do běhu. Ne žádnej sprint, ale takovej ten klasickej spěchací poklus. Rychlost jsem měla tim pádem vlastně stejnou jako ten autobus, kterej se začal pomalu rozjíždět ze zastávky a celou dobu mi tak naprosto dokonale kryl výhled do silnice. Než jsem doběhla k přechodu, kterej je asi o 30 metrů dál, autobus už byl skoro u něj. Chtěla jsem to nejdřív risknout a už jsem i strčila nohu do přechodu, ale autobusák začal brzdit docela na krev, tak jsem zas radši couvla, že teda dobře, že jako počkám, až zastaví úplně. Autobus mě pouští. Vybíhám. Druhej pruh - červený auto s metalízou. Rychlý. „Heleďte se pane řidič, já už Vám teď uhnout nestihnu, tak to prosimvás zkuste ještě dobrzdit.“ Rána, sklo, asfalt, trocha štěrku a až nakonec úlek.

Můžu vám říct, je to zvláštní pocit tak tam ležet a vidět cizí lidi, jak nad váma běhaj, šílej a pokřikujou takový ty klasický útržky jako „krvácí“, „záchranku“, „já neviděl“ a přitom si říkat, že to neni film, že to je fakt o vás a že vlastně nojo, vždyť já teď můžu docela klidně umřít nebo si na ty lyže, co mi naši přivezli, už nikdy nestoupnout…

Long story short, měla jsem štěstí jak blázen, výsledky všech vyšetření byly negativní. Zkrátka a dobře, kromě naraženin, pohmožděnin a všemožnejch odřenin mi neni vůbec, ale vůbec nic. Dokonce nemám zlomenou ani jedinou kost v celym celičkym těle.

Když mě vezla rychlá, řek mi záchranář, že k takovejm nehodám, jako byla ta moje, jezdí obyčejně buďto resuscitovat, nebo rovnou přikrejvat bílym prostěradlem. Všichni doktoři ve Vojenský na mě koukali jak na zjevení, když jsem se ještě ten večer normálně sama došla vyčurat a smála jsem se tam radostí na celý kolo. Dostala jsem oficiálně přezdívku Robocop a moje kamarádka grafička moji ponehodovou selfie upravila následujícim způsobem:

Podruhý narozená tu teď tak sedim na pohovce, svítí na mě sluníčko a já si jenom řikám, co jsem to za vola, že se musela stát takováhle věc, abych si už konečně uvědomila, že člověk žije jenom jednou a že fakt (ale vopravdu!) NENI KAM SPĚCHAT. Já vim, že je to hrozný klišé, ale ono to pak člověku tak nepřijde, když dojde na lámání chleba a zaklepe si svatýmu Petrovi na bránu.

Dneska je rychlá doba. Život se už nepočítá na roky, ale na minuty. Co na minuty, na vteřiny.

Práce, na kterou si lidi dřív vyhradili měsíce, se teď musí vměstnat do pár pracovních dní a čas je dneska tou nejdražší komoditou, po který všichni lačněj jak po živý vodě a nikdo jí nikdy nemá dost. Diáře jsou plný k prasknutí, a tak všichni pořád poklusávaj a berou to zkratkou, na oranžovou, na červenou, přes křižovatku a stíhaj to vo noviny mezi autama, protože tik tik tik…

Nechci znít jako nějakej moudronos nebo nedej Bože moralizátor, ale stejně to řeknu: Dejte si bacha. Prosim. Ač vám to tak třeba nemusí připadat, ono vás těch pár vteřin navíc nezabije, a to ať už jste za volantem, nebo na vlastních nohou jako jsem byla já. Vykašlete se na to, že třeba přijdete o pět minut pozdějc a že vám vynadá šéf, profesor nebo nevim kdo. Dyť znáte to – lepší dorazit pozdě než vůbec. Já jsem měla kliku, vy ji mít nemusíte.

Tak, tady končim s patosem a vy si koukejte počkat na zelenýho paňácu, je o moc pěknější než červená metalíza.

 

 

Autorkou článku je moje hostující kamarádka Kristinka Ježková.

19 věcí, který o mně možná nevíte

před rokem15.2.2018, 18:11

Poměrně nedávno běžela taková označovačka na instagramu, nevim, jestli jste si toho všimli, ale spousta lidí o sobě do svých příběhů psali věci, který o nich jejich známí a sledující možná nevědi, a následně tuhle výzvu posílali dál. S pravdou ven, mě nikdo neoznačil, ale ten nápad mě tak bavil, že jsem si řekla, proč se do toho nepustit sama. Jako samozvanec, že jo.

Takže už asi čtrnáct dní chodim a přemejšlim o věcech, který o mě ví jenom málokdo. Ono to je zdánlivě uplně jednoduchý, ale já jsem toho už na sebe za svoje působení na sociálních sítích vyžvanila tolik, že mě těch věcí ve finále moc nenapadalo. Nakonec jsem rezignovala na ňáký veliký odhalení a vytáhla takový úsměvný blbiny spolu teda s několika věcma, u kterejch se mi pravidelně stává, že se jim někdo diví, když se je dozví.

1. Za dobu svého dospívání jsem vystřídala několik různejch idejí o svym budoucim zaměstnání. Když pominu to, že ještě někdy ke konci školky jsem chtěla bejt astronaut, zcela vážně jsem pozdějc chtěla bejt letuška, tanečnice, interiérová designérka a módní návrhářka. Nakonec jsem se rozhodla pro učitelku, což je svym způsobem taky návrat ke kořenům, protože když jsem byla malá, jedna z mejch nejoblíbenějších her spočívala v tom, že jsem si před sebe posadila plyšáky a soustavně jsem je vyučovala. Měla jsem pro každýho vlastní žákovskou a dokonce i rozvrh.

2. V dětství jsem měla poměrně velkej strach z výtahů, pamatuju si, že se mi o nich zdávaly docela šílený noční můry a s mamkou, babičkou a ségrou jsem jednu dobu z terapeutickejch důvodů kreslila výtahy s různejma veselejma obrázkama, abych se jich přestala bát.

3. Když si koupim v obchodě něco novýho na sebe, netrvá z pravidla ani čtyřiadvacet hodin, než si to obleču někam ven. Mamka už ze mě má kvůli tomu srandu, když si něco v Praze kupuju, skoro už u pokladny si většinou ověřuje, že „si tyhle nový boty beru beztak večer do tý hospody, co?“

4. Mojí první cigaretu jsem měla na táboře. Byla to vanilková blackdevilka a od tý doby kouřim. Ano, od svý první cigarety.

5. Do tý doby, co jsem si skoro před třema lety nechala ostříhat vlasy, jsem v podstatě několik let nechodila ke kadeřnici, ofinu jsem si stříhala doma (to mi teda zůstalo do teď) a konečky jsem si čas od času ušmikla za zády při mokrejch vlasech ve sprše.

6. Neumim plavat. Pořád mě překvapuje, kolik lidí to vlastně neví. A prosim vás, nepředstavujte si to tak, že mě hodíte do vody a já se utopim. Umim se udržet na hladině. Ale blbě. A ne moc dlouho. A když se dostanu někam, kde nedosáhnu na dno, začnu panikařit.

7. Když se mi líbí ňáká písnička, pouštim si jí pořád dokola. Ale nemyslim tim, že by jako hrála jenom často. Já si jí pustim, a když dohraje, automaticky jí přetočim zpátky od začátku. Třeba pětkrát za sebou. A když jsem třeba v dopravnim prostředku, dávám si vždycky hroznýho majzla, aby mi nikdo neviděl na displej, že to dělám, protože si připadám hrozně směšně.

8. V době, kdy jsem chodila na nižší gympl, jsme byli se školou na jazykovym pobytu (taková „posh“ verze školy v přírodě) a já a moje spolužačka jsme se vypravily na noční výpravu do klučičího pokoje. Kam ovšem záhy nakráčela ta nejpřísnější úča, co tehdy na tý škole učila, a my se v rámci záchrany vrhly pod postel. Světe div se, nenašla nás, jenže druhej den nás někdo napráskal a my byly pozvaný na kobereček. Statečně jsme zapíraly, že jsme pod žádnou postelí nebyly, a jí nezbylo, než nás „propustit“. Vzpomínky na to mam ovšem jak na soudní tribunál a kolena se mi z toho klepou snad ještě teď.

9. Poprvý jsem zvracela z alkoholu na Silvestra 2011/12. Od tý doby až do dnešních dnů nemůžu vystát vůni jahodovýho tabáku do vodnice. Životní trauma.

10. Když mi bylo zhruba tak dvanáct, koupila jsem si za vlastní našetřený peníze herní konzoli Nintendo DS Lite. Ze začátku jsem měla jenom jednu hru – New Super Mario Bros. A byla jsem v tom takovej majstr, že (jestli tu hru někdo znáte) se mi podařilo pootvírat všechny ty bonusový a tajný vchody a levely a tu hru mam do dneška v tom stadiu uloženou na herní kartě. A do dneška jsem do her s Mariem blázen. Moje nejoblíbenější postava z týhle party je ale dráček Yoshi a obal na Nintendo i všechny doplňky k němu mam s motivem a v barvách princezny Peach.

11. Už na základce jsem nenáviděla přezůvky. Takový ty klasický pantofle, co nosili ve škole všichni jsem ze zásady bojkotovala a chodila jsem ve škole v tanečních cvičkách, což mi tehdy připadalo rozhodně víc cool. Každopádně ta averze k přezouvání mi vydržela i na nižšim a vyššim gymplu. V prvním případě jsem leckdy prokličkovala kolem vrátný/ho, když byl zrovna přezouvací den a já se rozhodla to ignorovat (jo, měli jsme tehdy dny „dneska se přezouváme“ a dny „dneska se nepřezouváme“, na vrátnici vždycky stála cedule), ve druhym případě jsem se naučila kličkovat mezi těma vyučujícíma, kterejm to vadilo (což se zaplaťpánbůh uvolňovalo, čim jsme byli starší). Díky bohu, že na vejšce se na přezůvky nehraje.

12. Mam čtyři a půl dioptrie na dálku. Pro mnohý z vás je tohle asi dost známá informace, pořád mě ale překvapuje, jak často to lidi překvapuje. Nosim čočky, každej den. Nebo brejle. Bez jednoho i druhýho vidim fakt extrémně špatně. Tak špatně, že když si večer čočky nebo brejle sundám, nevidim ze standartní vzdálenosti ostře ani svůj vlastní odraz v zrcadle.

13. Když jsem jela poprvý na letní tábor, řekla mi mamka, že mam bejt hodná a chodit brzo spát. (Bylo mi tehdy asi šest?) Když byla po pár dnech první táborová diskotéka, musel vedoucí tábora mojí mamce zavolat, aby jí oznámil, jak má hodný dítě, protože já jsem tehdy odmítla na tu diskotéku jít, protože mi maminka řekla, že mam chodit brzo spát.

14. Ovšem když jsem jenom o trošku starší byla na zimnim táboře, vedla jsem první den lyžování veskrze erudovanou debatu s hlavnim vedoucim, že si nemůžu vzít na lyžování helmu, protože je prostě hnusná.

15. Nesnesu tikání hodin. Jsem schopná vám v jakýkoliv místnosti, kde kdy budu nucená spát, vymontovat baterky z čehokoliv, co bude vydávat tikání. Na tanečnim soustředění jsem takhle jednou uprostřed noci lezla ve školní třídě s vysokym stropem pro hodiny, abych je mohla vypnout, v Brně jsem jednou odstěhovala vlastní náramkový hodinky (ano i ty tikaj, sice nepatrně, ale tikaj!) do kuchyně a v Praze mam dokonce v pokoji krásnej červenej budík, co mi ladí barevně s interiérem, jenom na okrasu, bez baterky.

16. Píšu si básničky. Pro sebe, do šuplíku a nikdo je nikdy nečet.

17. V Brně bydlim už dva a půl roku v ulici, která je jednosměrná, a já se pokaždý, uplně pokaždý, když jí od našeho vchodu přecházim, rozhlížim na obě strany.

18. Na gymplu jsme měli povinně dva roky latinu, v prváku a druháku. Na následující dva roky jsme si jí mohli vzít dobrovolně, jako volitelnej seminář. Já tehdy prohlásila, že si ho rozhodně zapsat nechci, protože je latina sice hezká, ale nikdy v životě už se jí nebudu zabejvat.

19. I když jsem neskutečně a otravně tvrdohlavej beran, leckdy naprosto tvrdošíjně přesvědčenej o svý pravdě, umim uznat, že jsem kecala a omluvit se. Tímto bych se chtěla omluvit všem holkám, kterejm jsem kdy tvrdila, že si rozhodně nikdy nebudu malovat obočí.

Chtěla jsem napsat i dvacátou věc, dokonce jí mam i poznačenou v poznámkách, ale když jsem jí začala psát, „nikdy jsem…“, uvědomila jsem si, že je to vlastně dost dobrej špek do stejnojmený hry (ano, v jednadvaceti tuhle hru občas stále hraju), že jsem se rozhodla, že si to nechám.

Jo, a ještě jednu věc, kdyby se vám to líbilo a napadlo vás něco o sobě, nominuju tímto každýho k jeho přiznáním. Protože jsem to sice sledovala na instagramu, ale nedostalo se to do mojí sociální bubliny, k lidem, který znám osobně. A to mi přijde děsná škoda, protože mě hrozně zajímá, co by na sebe kdo vytáhnul.

Ve dne taková, v noci jiná

před rokem8.2.2018, 14:33

Poslední dobou to slýchám hodně často. Nebo jinak, celej svůj život to slýchám hodně často. Možná i častějc, než by bylo nutný. Možná až příliš často, aby se mi to vůbec chtělo (ještě) vysvětlovat. Protože jak věrohodně vysvětlit to, že nevyjdu nenalíčená pomalu ani s košem, a zároveň se pokusit neznít, jako bych měla místo mozku beauty blender (a ustát všechny pohledy, ve kterejch je přesně totéž).

Dobře, s tim košem to byla trochu nadsázka. Pochopitelně, popelnice totiž zcela běžně bejvaj tak extrémně blízko vchodovejm dveřím, že nemá smysl se timhle nesmyslnym rčenim vůbec zabejvat. Ale teď vážně.

Nepamatuju si uplně přesně, kdy jsem se začala malovat. Tipuju to tak někdy na nižší gympl, každopádně, měla jsem dost dlouho povolenou od mamky jenom řasenku a make-up. Měla jsem docela problém s akné, takže ten make-up byl vysvobození, řasenka potom kompromis, abych si připadala aspoň trochu tak cool, jako holky, co nosily modrý stíny a černý linky pod okem. Čim starší jsem byla, tim jsem se ňák přirozeně líčila víc, až se to ustálilo na mym standardnim, skoro současnym líčení.

Kdy se to zvrtlo, nevim. Myslim, že jsem si to budovala tak nějak postupně, každopádně od jistý doby mě skoro nikdo moc neviděl nenalíčenou. A někdy od tý doby jsem to pravděpodobně začala poslouchat.

„Ty se jako maluješ ať jdeš kamkoliv?“
„Ježiš na tohle se šlechtit nemusíš.“
„Stejně ti to víc sluší, když seš nenamalovaná.“
„Proč se na to nevykašleš?“

Tak mi dovolte vám to malinko vysvětlit.

Ano, maluju se ať jdu kamkoliv. Líčila jsem se na taneční tréninky, líčila jsem se, když jsem šla v létě na koupák, v zimě na sjezdovku. Když jsem jela na návštěvu k babičce, líčila jsem se každej den do školy už od nějakejch patnácti let. Každej jeden den jsem vstávala minimálně o půlhodiny dřív než potřebovali ostatní, ať už to bylo na táboře, soustředění, chatě, nebo v běžnej všední den. A nejede přes to vlak.

Není to šlechtění, činčání, vymóďování se ani nic jinýho. Je to proces, při kterym tvořim to, jak chci vypadat, jak chci, abych se viděla. Je to něco, co dělám každej den, nen to nic, co by bylo speciální.

Pokud má někdo pocit, že mi to víc sluší, když nejsem nalíčená, budiž. Ale to není to, o co tu kráčí. Já si to nemyslim, já ten pocit nemam. A ten pocit, to je přesně důvod, proč se na to nemůžu vykašlat.

Už od doby, kdy jsem měla na obličeji jeden pupínek vedle druhýho jsem se cejtila líp, když jsem je zakryla korektorem. Postupně jsem zjišťovala a objevovala. Neuměla jsem to od začátku. Jak jsem posledně psala na instagramu, moje kamarádka mě učila líčit stíny, když mi bylo asi osumnáct. V průběhu těch pár let jsem si přišla na to, že se cejtim líp, když mam hezky vytvarovaný linky kolem očí, když mam černější a delší řasy, když se mi neleskne obličej. Veskrze nedávno mě to vlastně začalo i hodně bavit, objevila jsem věci, který jsem měla do tý doby zastrčený v myšlenkovym šuplíčku „beauty bloggerky“ jako rozjasňovač, konturování a ano, dokonce i malování obočí. Na tom ale zas tak nesejde, snažim se tim jen říct, že každou jednou tou věcí jsem zjišťovala, že se líbim sama sobě, když jí na sobě mam a že se sama sobě moc nelíbim, když ne.

A v tom je jádro pudla. Líbit se sama sobě.

Ono je moc hezký, že má spousta holek pocit, že proto, jaký mam míry v pase, musim bejt se sebou na výsost spokojená. Ale pravda je taková, že každá máme něco. Já se necejtim dobře, když nejsem nalíčená.

Oukej, chápu, dost možná to zní naprosto absurdně. Ono možná i je. Věřim tomu, že by si spousta lidí teď řekla, že proboha co je jako na tom vylézt ven přirozeně, se svym obličejem tak, jak vypadá bez líčidel. Pro mě to znamená dobu, po kterou se nebudu cejtit fajn, kdy budu nesvá a rozhodně si ani na chvíli nebudu připadat hezká.

Na světě je lidí, co mě znaj bez make-upu málo. Ano, někdy jdu nenalíčená nakoupit, někdy se i projít. Ale ve škole, v práci, v hospodě, tam mě tak neuvidíte.

Chtěla jsem se tim jenom pokusit vysvětlit, že i za takovou dilinkou, kterou jste nikdy neviděli bez líčidel, může bejt holka, která se sebou neni spokojená a aby byla, potřebuje k tomu ty svoje kosmetický udělátka, za který utrácí pro vás nepochopitelný peníze a kvůli kterejm vstává o hodinu dřív, než by musela.

2017

před rokem1.1.2018, 12:45

Když jsem byla malá, – anebo vlastně, asi i teď, jak o tom tak přemejšlim – představovala jsem si rok, jako kruh. Nebo řekněme kružnici, pro detailisty. A čim víc si to snažim představit, tim víc mi ještě přijde, že to spíš bude taková elipsa. To je fuk. Silvestr s Novym rokem byly na tom útvaru uplně dole a i další měsíce jsem v podstatě pořád měla vizualizovaný podobně. První polovina roku byla jakoby stoupání nahoru, zatímco druhá polovina roku pozvolnym obloučkem zase klesala k tomu počátečnímu bodu. Což krásně vystihuje ten koloběh (kdyby to byla elipsa, mohla bych tomu říkat i elipsoběh?), že každej rok je vlastně stejnej, že putujeme po stejnym útvaru, abychom nakonec zase skončili a začali v tom jednom bodě. Proč teda střílíme ty rachejtle?

No, geometrie dobrý, myšlenka koloběhu taky, ale stejně to tak uplně nefunguje. Moc dobře totiž všichni víme, že ty rachejtle, to Silvestrovský opíjení, telefonování, objímání a slzičky poslední noc v roce znamená, že ve skutečnosti je to spirála, že každej rok je možná i kruh, elipsa, whatever, ale každej další rok je nakreslenej výš než ten předchozí, tudíž je vždycky něčim speciální. A právě kvůli tomu ty ohňostroje, vzpomínání, očekávání, slzy a citový výlevy, na který bychom si jindy možná netroufli.

Můj rok 2017 byl

Novej rok bez kocoviny. Zběsilý zkouškový. Chození domů ze studovny ve čtyři ráno. Všudypřítomná únava. Zima. Hektolitry kafe a zelenýho čaje. Nahodilý čtení básní od Krchovskýho. Cigarety a vysedávání v kuřáckejch podnicích. První pokuta v životě za to, že jsem šla na červenou. Pocit očekávání. Podpora kamaráda u státnic. Kupování rumu v deset dopoledne. Obrovská párty, kde se slavilo, na co by si člověk vzpomněl.

 

 

Balení. Stěhování. Cesta do Budapešti. Zabydlování. Poznávání, rozčarování, nadšení. První erasmácký párty. Jízda taxíkem, co mi volal majitel hotelu osobně. Spousta maďarskýho piva. Objevování skvělejch podniků. Příšerná zima. Angličtina. Maďarština. Metro bez řidiče. Rozněžňování na různejch místech s hezkym výhledem.

 

 

Horečka. První rande. Ztracenej hlas. Oteplení a kožená bunda. Procházky a pořád pivo. Druhý rande a výlet do dalekých končin Budapeště. Víkend v Bratislavě. Státní svátek v Maďarsku. Všude vlajky a Orbán na živo. Brigáda na otočku v Bratislavě. Dvacátý první narozeniny. Mezinárodní oslava jako překvapení. Cesta do Brna a oslava do rána. Dva dny na maximum. Cesta do Prahy. Večer v karaoke baru. Projížďka po noční Dunaji. Velikonoce v Budapešti. Moje první návštěva.

 

 

Týdenní hudební festival přímo na kolejích, kde jsme bydlely. Vloupačka do starýho římskýho amfiteátru. Ségra v Budapešti. Proevropská demonstrace. Mezinárodní výlet do Brna. První tetování roku. Mamča v Budapešti. Smaženej sýr v kolejní kuchyňce. První večery na Szabadság híd. Konec maďarskýho zkouškovýho. Další návštěva. Výlet do Veszprému a na Balaton. Meloun a šampaňský. Běhání, běhání.

 

 

Láska a loučení. Další výlet do Brna. Zkoušky, piva na Schodovce a scházení na zahrádce Akademický kavárny. Výstava a novej analogovej foťák. Zastávka v Bratislavě. Koncert v budapešťskym squatu. Poslední zkouška na dálku. Výlet do Poznaně. Poslední procházka. Balení. Stěhování. Vybalování. Tejden znovushledání s Brnem.

 

 

Znovushledání s Prahou. Sangrie, piva a Rígráče. Kavárny, procházky. Návrat do práce. Nostalgický pracovní cesty do Budapešti. Pořád práce a učení. Objevování Prahy neznámé. Potkáváníčka, Dyzajn Market, noční Praha, Letná. Po několika letech cesta na chatu na Vysočině. Intenzivní učení, příroda a malování.

 

 

 

 

Cesta do Brna a zapomenutý klíče. Prodloužený zkouškový. Výpověď v práci a pohovor v práci nový. Praha a koncert Divokýho Billa. Návštěva v Praze. Brno a poslední zkouška. Rozlučka se starou prací a rozlučka se svobodou. Začátek novýho semestru. Nová práce. Ségry svatba. Svědčení bez občanky. Chycená svatební kytice zapomenutá v baru. Balónky a lahváče. Kupování narozeninovejch balónků s héliem v Modřicích a oslava na Veveří. Svatební afterparty v Bratislavě. Druhá letošní kérka.

 

 

 

Hospody, piva, vína a hlavně pivní pondělí. Volby, zklamání a pálení volebních lístků. Spoustu pasování prváků. Objevování Brna neznámýho. Nový brejle. Novej počítač. Novej dyzajn na blogu. Sedumnáctej studentskej zase v Brně. Smutnej rozchod. Nezapomenutelná bytová párty. Návštěva první autogramiády v životě. Cesta na výstavu, která byla zavřená.

 

 

 

Neskutečná bolest a nejsmutnější loučení. Přátelství a podporování se navzájem. Vzpomínky a Lemon. Vánoční večírky. Setkání po dlouhý době. První zápočet. Pád ze schodů a berle. Ježdění autem po Praze. Vánoce, rodina. Nejdůležitější pražský setkání, noční tahy a Praha, jak jí nejvíc znám. Třetí tetování dva dny před koncem roku. Silvestr s mamčou a pivem na gauči. A probuzení do studenýho novýho roku. Ale to už je do jinýho vyprávění.

 

 

 

Ať už jsme měl kdokoliv jakejkoliv rok, je důležitý si uvědomit, že v každym případě byl složenej právě z těhle maličkostí a jednotlivostí. A že jich je hrozně moc. A pro teď je důležitý, že než přijde další Silvestr a než tyhle shrnutí budeme prožívat znova, maličkostí a jednotlivostí, který ten rok daj dokupy hrozně moc bude. Mohla bych tady vytřílet klišé o příležitostech a novejch šancích a o nepopsanym listu. Ovšem já bych spíš řekla, že každý pivo, co si dáme je maličkost, každá chvíle, kdy něco poserem, je maličkost, každej úsměv, každá slza, to všechno jsou jenom tečky, který nám za 365 dní daj dohromady tu kružnici/elipsu roku 2018. Takže dělejte tečky a hlavně to neberte moc vážně.

Vaše Káťa <3

@katherinecheeky