Poměrně nedávno běžela taková označovačka na instagramu, nevim, jestli jste si toho všimli, ale spousta lidí o sobě do svých příběhů psali věci, který o nich jejich známí a sledující možná nevědi, a následně tuhle výzvu posílali dál. S pravdou ven, mě nikdo neoznačil, ale ten nápad mě tak bavil, že jsem si řekla, proč se do toho nepustit sama. Jako samozvanec, že jo.
Takže už asi čtrnáct dní chodim a přemejšlim o věcech, který o mě ví jenom málokdo. Ono to je zdánlivě uplně jednoduchý, ale já jsem toho už na sebe za svoje působení na sociálních sítích vyžvanila tolik, že mě těch věcí ve finále moc nenapadalo. Nakonec jsem rezignovala na ňáký veliký odhalení a vytáhla takový úsměvný blbiny spolu teda s několika věcma, u kterejch se mi pravidelně stává, že se jim někdo diví, když se je dozví.
1. Za dobu svého dospívání jsem vystřídala několik různejch idejí o svym budoucim zaměstnání. Když pominu to, že ještě někdy ke konci školky jsem chtěla bejt astronaut, zcela vážně jsem pozdějc chtěla bejt letuška, tanečnice, interiérová designérka a módní návrhářka. Nakonec jsem se rozhodla pro učitelku, což je svym způsobem taky návrat ke kořenům, protože když jsem byla malá, jedna z mejch nejoblíbenějších her spočívala v tom, že jsem si před sebe posadila plyšáky a soustavně jsem je vyučovala. Měla jsem pro každýho vlastní žákovskou a dokonce i rozvrh.
2. V dětství jsem měla poměrně velkej strach z výtahů, pamatuju si, že se mi o nich zdávaly docela šílený noční můry a s mamkou, babičkou a ségrou jsem jednu dobu z terapeutickejch důvodů kreslila výtahy s různejma veselejma obrázkama, abych se jich přestala bát.
3. Když si koupim v obchodě něco novýho na sebe, netrvá z pravidla ani čtyřiadvacet hodin, než si to obleču někam ven. Mamka už ze mě má kvůli tomu srandu, když si něco v Praze kupuju, skoro už u pokladny si většinou ověřuje, že „si tyhle nový boty beru beztak večer do tý hospody, co?“
4. Mojí první cigaretu jsem měla na táboře. Byla to vanilková blackdevilka a od tý doby kouřim. Ano, od svý první cigarety.
5. Do tý doby, co jsem si skoro před třema lety nechala ostříhat vlasy, jsem v podstatě několik let nechodila ke kadeřnici, ofinu jsem si stříhala doma (to mi teda zůstalo do teď) a konečky jsem si čas od času ušmikla za zády při mokrejch vlasech ve sprše.
6. Neumim plavat. Pořád mě překvapuje, kolik lidí to vlastně neví. A prosim vás, nepředstavujte si to tak, že mě hodíte do vody a já se utopim. Umim se udržet na hladině. Ale blbě. A ne moc dlouho. A když se dostanu někam, kde nedosáhnu na dno, začnu panikařit.
7. Když se mi líbí ňáká písnička, pouštim si jí pořád dokola. Ale nemyslim tim, že by jako hrála jenom často. Já si jí pustim, a když dohraje, automaticky jí přetočim zpátky od začátku. Třeba pětkrát za sebou. A když jsem třeba v dopravnim prostředku, dávám si vždycky hroznýho majzla, aby mi nikdo neviděl na displej, že to dělám, protože si připadám hrozně směšně.
8. V době, kdy jsem chodila na nižší gympl, jsme byli se školou na jazykovym pobytu (taková „posh“ verze školy v přírodě) a já a moje spolužačka jsme se vypravily na noční výpravu do klučičího pokoje. Kam ovšem záhy nakráčela ta nejpřísnější úča, co tehdy na tý škole učila, a my se v rámci záchrany vrhly pod postel. Světe div se, nenašla nás, jenže druhej den nás někdo napráskal a my byly pozvaný na kobereček. Statečně jsme zapíraly, že jsme pod žádnou postelí nebyly, a jí nezbylo, než nás „propustit“. Vzpomínky na to mam ovšem jak na soudní tribunál a kolena se mi z toho klepou snad ještě teď.
9. Poprvý jsem zvracela z alkoholu na Silvestra 2011/12. Od tý doby až do dnešních dnů nemůžu vystát vůni jahodovýho tabáku do vodnice. Životní trauma.
10. Když mi bylo zhruba tak dvanáct, koupila jsem si za vlastní našetřený peníze herní konzoli Nintendo DS Lite. Ze začátku jsem měla jenom jednu hru – New Super Mario Bros. A byla jsem v tom takovej majstr, že (jestli tu hru někdo znáte) se mi podařilo pootvírat všechny ty bonusový a tajný vchody a levely a tu hru mam do dneška v tom stadiu uloženou na herní kartě. A do dneška jsem do her s Mariem blázen. Moje nejoblíbenější postava z týhle party je ale dráček Yoshi a obal na Nintendo i všechny doplňky k němu mam s motivem a v barvách princezny Peach.
11. Už na základce jsem nenáviděla přezůvky. Takový ty klasický pantofle, co nosili ve škole všichni jsem ze zásady bojkotovala a chodila jsem ve škole v tanečních cvičkách, což mi tehdy připadalo rozhodně víc cool. Každopádně ta averze k přezouvání mi vydržela i na nižšim a vyššim gymplu. V prvním případě jsem leckdy prokličkovala kolem vrátný/ho, když byl zrovna přezouvací den a já se rozhodla to ignorovat (jo, měli jsme tehdy dny „dneska se přezouváme“ a dny „dneska se nepřezouváme“, na vrátnici vždycky stála cedule), ve druhym případě jsem se naučila kličkovat mezi těma vyučujícíma, kterejm to vadilo (což se zaplaťpánbůh uvolňovalo, čim jsme byli starší). Díky bohu, že na vejšce se na přezůvky nehraje.
12. Mam čtyři a půl dioptrie na dálku. Pro mnohý z vás je tohle asi dost známá informace, pořád mě ale překvapuje, jak často to lidi překvapuje. Nosim čočky, každej den. Nebo brejle. Bez jednoho i druhýho vidim fakt extrémně špatně. Tak špatně, že když si večer čočky nebo brejle sundám, nevidim ze standartní vzdálenosti ostře ani svůj vlastní odraz v zrcadle.
13. Když jsem jela poprvý na letní tábor, řekla mi mamka, že mam bejt hodná a chodit brzo spát. (Bylo mi tehdy asi šest?) Když byla po pár dnech první táborová diskotéka, musel vedoucí tábora mojí mamce zavolat, aby jí oznámil, jak má hodný dítě, protože já jsem tehdy odmítla na tu diskotéku jít, protože mi maminka řekla, že mam chodit brzo spát.
14. Ovšem když jsem jenom o trošku starší byla na zimnim táboře, vedla jsem první den lyžování veskrze erudovanou debatu s hlavnim vedoucim, že si nemůžu vzít na lyžování helmu, protože je prostě hnusná.
15. Nesnesu tikání hodin. Jsem schopná vám v jakýkoliv místnosti, kde kdy budu nucená spát, vymontovat baterky z čehokoliv, co bude vydávat tikání. Na tanečnim soustředění jsem takhle jednou uprostřed noci lezla ve školní třídě s vysokym stropem pro hodiny, abych je mohla vypnout, v Brně jsem jednou odstěhovala vlastní náramkový hodinky (ano i ty tikaj, sice nepatrně, ale tikaj!) do kuchyně a v Praze mam dokonce v pokoji krásnej červenej budík, co mi ladí barevně s interiérem, jenom na okrasu, bez baterky.
16. Píšu si básničky. Pro sebe, do šuplíku a nikdo je nikdy nečet.
17. V Brně bydlim už dva a půl roku v ulici, která je jednosměrná, a já se pokaždý, uplně pokaždý, když jí od našeho vchodu přecházim, rozhlížim na obě strany.
18. Na gymplu jsme měli povinně dva roky latinu, v prváku a druháku. Na následující dva roky jsme si jí mohli vzít dobrovolně, jako volitelnej seminář. Já tehdy prohlásila, že si ho rozhodně zapsat nechci, protože je latina sice hezká, ale nikdy v životě už se jí nebudu zabejvat.
19. I když jsem neskutečně a otravně tvrdohlavej beran, leckdy naprosto tvrdošíjně přesvědčenej o svý pravdě, umim uznat, že jsem kecala a omluvit se. Tímto bych se chtěla omluvit všem holkám, kterejm jsem kdy tvrdila, že si rozhodně nikdy nebudu malovat obočí.
Chtěla jsem napsat i dvacátou věc, dokonce jí mam i poznačenou v poznámkách, ale když jsem jí začala psát, „nikdy jsem…“, uvědomila jsem si, že je to vlastně dost dobrej špek do stejnojmený hry (ano, v jednadvaceti tuhle hru občas stále hraju), že jsem se rozhodla, že si to nechám.
Jo, a ještě jednu věc, kdyby se vám to líbilo a napadlo vás něco o sobě, nominuju tímto každýho k jeho přiznáním. Protože jsem to sice sledovala na instagramu, ale nedostalo se to do mojí sociální bubliny, k lidem, který znám osobně. A to mi přijde děsná škoda, protože mě hrozně zajímá, co by na sebe kdo vytáhnul.