Podzim v Brně

před rokem23.12.2017, 16:16

 

Za dva dny je Štědrej den. Vánoční feeling má kdekdo už dobrej měsíc, stojí už asi většina vánočních stromků a v obchoďácích propuká naplno klasickej vánoční last minute. Z toho všeho vyplívá, že je ten nejnevhodnější čas psát zrovna teď o podzimu, protože je na to už přece příšerně pozdě.

Jenže venku na pražskejch ulicích (ano, ještě ke všemu v tom Brně už ani nejsem) neleží jediná vločka sněhu, do balkonovejch skel se nám opírá nazlátlý sluníčko a celý to mě nutí přemejšlet právě mnohem spíš v podzimních odstínech.

Já podzim nikdy neměla ráda. Jsem člověk, mládě, narozený na jaře. Jsem zimomřivá holka, který v určitých teplotách začínaj odumírat konečky prstů. A nesnášim mokro. A vítr. Akorát letos to bylo nějaký jiný. Letos mi ten podzim nevadil. Tolik. Dokonce jako by v něm byla taková kapička nostalgie. Jako bych skoro letos měla náladu říct mu „ahoj, ráda tě zas vidim po tý době“. Možná jsem jenom příšerně sentimentální, víc než kdy dřív, i když mam trošku obavu, že víc už to ani nejde. Ale letos jsem si ňák víc všímala všeho, co pro mě brněnskej podzim dělá brněnskym podzimem.

Bydlim na Veveří, kdo aspoň trošičku znáte Brno, chodim každej den přes Kouničku. Pro ty, kdo ani trošičku, je to taková dlouhá ulice, vede z uplnýho centra, mírně do kopce a minimálně až do míst, kde bydlim já, vede uplně rovně. Z toho potom vyplývá to, že když stojim u nás na zastávce a čekám na trolejbus, vidim touhle ulicí prošpikovanou trolejema v dálce věž od svatýho Jakuba. Když mam štěstí na počasí, když svítí slunko, je zima, ale jasno a jenom na silnicích leží mlha, je to vlastně tak úchvatnej pohled, že je to jedno z mejch nejoblíbenějších brněnskejch panoramat.

Mlha, ta vůbec balí na podzim do sebe leccos. Když sedíte v knihovně historickýho ústavu na muni, vysokejma prosklenejma oknama je vidět na Špilberk. A když jsem tam seděla na podzim, celej vršek kopce, na kterym hrad normálně stojí tam nebyl. Splýval s oblohou. S oblohou, která je na podzim skoro pořád šedobílá. Ono je tak celkově na podzim šedobílo, nepřijde vám?

Zavřela jsem oči a do tohohle šedobíla jsem dosadila ty všechny podzimní jednotlivosti. Pořád navhlý chodníky, i když už dva dny nepršelo. Černočerný roláky vytažený až k uším. Úplně miniaturní mrholení, který se sráží na chloupkách vlněnýho kabátu. Instantní polívky v hrnkách od kafe. Přeskakování louží, který nemizej. Městská vánoční výzdoba rozvěšená mezi barákama, která vypadá ještě hrozně nepatřičně. Černej čaj a trávníky nasáklý vodou jak houba na nádobí. Hučení zářivek na odpoledních přednáškách. Zmuchlaný kapesníky po kapsách a oblíkání silonek pod džíny. Pološero, který přichází hned po šedobílu a mokrý listí, co si nosíme do předsíně.

Šedobílo, do kterýho potichoučku vyrostly vánoční stromky.

 

O dokonalosti

před rokem23.11.2017, 0:35

 

Jsem holka týhle doby. Ráda se hezky oblíkám, ráda se líbim, fotim si selfíčka a nově dokonce používám rozjasňovač. Mam účet na instagramu, líbí se mi, kdyý fotka, kterou přidávám, vypadá hezky. Mam ráda barevnou harmonii, dobrý světlo, občas mě baví pochlubit se dobrym jídlem a hezkym interiérem. Používám aktivně sociální sítě, sdílim svůj život a popisuju ho na blogu. Tim všim chci říct: ano, žiju tenhle moderní on-line svět. Ale čeho je moc, toho je moc.

Žjeme ve světě, kde se klade velikej důraz na sebeprezentaci, estetičnost, fotogeničnost a popularitu. Každýmu štěku na sociálních sítích vládne atraktivita a velmi často reklama. Já si čim dál víc pokládám otázku: Kde je hranice?

Už docela dlouhou dobu pozoruju, že se strašně moc lidí snaží žít a hlavně prezentovat nějakej život, kterej viděli na instagramu. Já netvrdim, že chtít přidávat hezký fotky je špatně. Já jenom prosím, abychom si zkusili uvědomit, co všechno je na internetu fake.

Nevim, jak to má kdokoliv z vás, ale já bych vám jenom chtěla říct, že se nebudim každej den v krajkový noční košilce. Ani s učesanejma vlasama. Ani namalovaná. Moje #wokeuplikethis vypadá uplně jinak.

A když jdu ven, tak se zase maluju. Nejsem přirozeně krásná, nejsem #nomakeup. Nedělám si k snídaním zdravý a fotogenický jídla.

Nelítám na několik dovolenejch ročně, nejezdim do práce Uberem. Nekupuju si drahou vodu ve fotogenický lahvi.

Díky instagramu a různejm blogerskejm projektům mam pocit, že žijeme ve světě, kde každýmu ladí život do jednoho barevnýho odstínu. Že maj doma všichni stěny vymalovaný na sněhobílo a drahej minimalistickej nábytek. A krom toho v postelích bílý povlečení a o stěny v bytě náhodně opřený obrazy. Že holky v mym věku maj běžně řasenky za tisíce a že za skutečnej úspěch se považuje mít co nejvíc followers.

Žijeme ve světě, kde existuje aplikace na to, abyste zjistili, jestli se fotka, kterou plánujete nahrát na instagram, hodí k těm ostatním, co tam už máte, nebo aplikace na dokonalý vybělení už bílýho pozadí. Existujou stránky, který vám poraděj, kdy nahrát fotku, aby měla co nejvíc lajků. Existujou profily, který vám za prachy zvýšej počet sledovatelů. Žijeme ve světě, kde se hezký momenty a místa fotěj, než aby se žily.

Zcela upřímně to vidim tak, že žijeme v naprostym bludu, pozlátku, povrchnosti a nechutný lži, kde jeden napodobuje druhýho, vytvářej se bubliny kolem právě populárních výrobků a míst, který je zrovna in mít a navštívit. Jsme fascinovaný tim, jak něco vypadá, ale zapomněli jsme přemejšlet nad absurditou.

Jak vznikla fotka, kde je z vejšky vyfocený kafe, diář a iPhone položený na stole? Na co to ten dotyčnej fotil, když ten telefon s foťákem leží na tom stole? Kdo fotil ležérně ležící upravenou slečnu v bělostnejch peřinách údajně po ránu? Když si ty situace představíte, nepřipadá vám to trošku šílený?

Pod vlivem rádoby vlivnejch profilů na sociálních sítích se miliardy lidí snaží prezentovat svůj život podle těhle vzorů. Ale proč? Proč bychom něco takovýho vůbec dělali? Vždyť mějme rádi hezký věci, foťme i hezký fotky a žijme online. Ale proč se snažit napodobovat nějakej obecně uznávanej trend, nějakej všemi adorovanej nesmysl?

Instagram neni život, followers a lajky nemaj bejt cíl a celá ta fejková dokonalost neni skutečná.

 

 

O iluzích utopenejch ve víně

před rokem14.11.2017, 0:00

Jsou večery, který si užijete, a ani nevíte proč. Jsou večery, který si užijete, protože se stane něco mimořádnýho. Taky jsou večery, který si neužijete, aniž byste věděli konkrétně proč. A večery, co si neužijete, protože se stane něco mimořádně nepozitivního. A pak jsou večery, který vás vyléčí z iluze. Iluzí. Protože jich může bejt i víc naráz. Těch večerů taky, ale hlavně těch iluzí. 

 

Sedim si tak uplně v klidu a míru na baru a během toho mi s úsměvem na rtech došlo, že něco je jinak. Jinak než jsem si myslela, představovala. A nemluvim o ničem příliš zásadnim, stačí uplná obyčejnost.

 

První lok vína je na očekávání. Druhej na přesvědčení. A třetí, do třetice všeho dobrýho, na ujištění, že ne. Že nebude nic, že nebylo nic. A mě zbejvá jenom přijít na to, jestli je to nesnesitelná lehkost, nebo nesnesitelná těžkost.

 

A kromě týhle otázky si musim zodpovědět i tu, jestli hledám ve víně pravdu, nebo i filozofický neřešitelnosti.

 

A úplně bokem mě napadá: Chceme vůbec ty neřešitelnosti vyřešit? Nebo se rádi plácáme v hledání?

 

Je to “in vino veritas”, nebo “num veritas in vino est”?

Okamžiky 3.0

před rokem17.10.2017, 0:00

 

Ty fotky mi učarovaly.

Navždycky zastavený okamžiky v jednom malym okýnku.

Zakonzervovaná prchlivost.

A tak už to bude jenom o nich.

 

Praha, Vlašská
Praha, Vlašská

 

 

 

Praha, nádraží Vyšehrad
Praha, nádraží Vyšehrad

 

Praha, Barrandov
Praha, Barrandov

 

 

Praha, Muzeum Kampa
Praha, Muzeum Kampa

 

 

Praha, Karlín
Praha, Karlín

 

 

Praha, Indigo
Praha, Indigo

 

Brno, pivní pondělí
Brno, pivní pondělí

O závislostech a nezodpovědnostech

před 2 lety14.10.2017, 0:00

Poslední dobou, a upřímně, kdyby jste se mě zeptali, jak dlouhá je ta poslední doba, tak nevim uplně přesně, mam pocit, že můj život je jako hra. Jako taková ta hra, kde zvládnete určitou obtížnost a vy postoupíte do dalšího levelu. Jenže v tom dalšim levelu musíte makat ještě víc, ten pocit vítěztví z předchozí úrovně vám vydrží sotva pár okamžiků a vy už zase zběsile běháte, sbíráte penízky, diamanty, jabka, vyhybáte se příšerkám, střílíte o sto šest a ozubenejch kol a zrádnejch padouchů, co se vás snažej zlikvidovat, je víc a víc.

Zní to jako máriovka, jenže trošku postrádám červený lacláče a můj nepřítel je tak trochu neviditelnej. Je totiž strašně rychlej, neni moc hmotnej a tiká.

Jo, čas.

Po pracovně studijních prázdninách začal novej semestr a já, aniž bych stihla jenom vydechnout, jsem v dalšim levelu.

Mam víc povinností, novou práci a o co se zlepšil můj time management, o to míň místa mam v diáři.

 

Když jsem se o tom porůznu bavila s leckterym kamarádem, zjistila jsem, že jsme na tom vlastně všichni stejně. A že si taky dáváme všichni navzájem stejný rady.

 

,,Musíš si odpočinout, nebejt tak ve stresu."

,,Něco si uber, ať toho nemáš tolik."

 

Tak jsem přemejšlela. Jako fakt, svědomitě. Co si můžu ubrat, abych neměla v podvědomí neustále ten šepotavej hlas, kterej mě nutí pořád přemejšlet o tom, co mam ještě udělat a co nestíhám.

 

Práce?

Jeden obor?

Předměty?

 

Já nepřišla na nic.

Jo, ruku na srdce, nemusela bych studovat dva obory. A vůbec bych našla v mojí životní historii asi tak tisíc situací, kdy jsem si to mohla udělat jednodušší, nebo jsem si to, když nic jinýho, nemusela dělat složitější.

 

Položila jsem si otázku:

Nejsem já na tom mym uspěchanym životě ve stresu tak trochu závislá?

 

Já tohle totiž asi potřebuju.

Kolísat mezi zodpovědnout holkou, co se učí a vydělává, a někym, kdo courá o půlnoci s cigaretou po městě, protože se mu nechce domu.

 

S kufrem v ruce si stěžuju na svůj život nonstop na cestách, ale ve skutečnosti bych bez toho nemohla bejt.

Potřebuju žít v pohybu, v poklusu, ať už do školy, na tramvaj, do práce, do Prahy. Potřebuju spěchat, chodit pozdě, utíkat, vracet se.

 

Možná by mi bylo hezky, kdybych to takhle neměla. Možná bych někdy i měla na něco víc času a nebyla pořád ve stresu. Ale tak nějak podvědomě cejtim, že by s tim část mě umřela.

 

To jsem totiž pořád já.

 

Nacházim klid v nezodpovědnosti. Po nocích, v době, kdy má zodpovědná holka spát, protože toho má zejtra moc.

Já si budu radši představovat, že potmě neběží čas. Že ten zběsilej tikot utichnul a probudí se až ráno. A až potom začne další level toho, jak sebrat co nejvíc bodů a nekousnout se při tom do ocasu.

Okamžiky 2.0

před 2 lety24.7.2017, 0:00

víno na mostě při západu slunce, Budapešť
víno na mostě při západu slunce, Budapešť

 

Asi měsíc zpátky jsem si koupila novej foťák. Teda takhle, novej. Novej je pro mě. Neni v něm baterka, za to je v něm film. Je to stará sovětská mašinka Smena 8M a koupila jsem ho za pá stovek v obchůdku se starejma foťákama. Byla to pro mě taková rychloškola ovládání starýho foťáku. Kompakt, co jsem měla do tý doby, je sice taky na kinofilm, ale má v sobě baterku, takže ostření, blesk a převíjení filmu obstaral uplně sám. Smena nedělá ani jednu věc sama, pochopitelně, takže jsem se poprvý v životě učila ostřit ručně, což pro mě nebyla žádná sranda, vzhledem k tomu, že to člověk nemůže ani zkontrolovat v hledáčku. A tak jsem fotila a fotila až jsem docvakala dva filmy a šla je vyvolat, děj se vůle boží. Ze dvou filmů vyšlo nakonec asi padesát fotek, což na poprvý považuju za kardinální úspěch. A koupila jsem si k nim velký papírový fotoalbum. A protože z nich mam hroznou radost, dnešní okamžiky budou o nich.

 

Deák Ferenc tér, Budapešť
Deák Ferenc tér, Budapešť

 

Deák Ferenc tér, Budapešť
Deák Ferenc tér, Budapešť

 

Budapešť
Budapešť

 

Budapešť
Budapešť

 

Schodová, Brno
Schodová, Brno

 

Schodová, Brno
Schodová, Brno

 

Kmeny 90, Moravská galerie, Brno
Kmeny 90, Moravská galerie, Brno

 

Moravská galerie, Brno
Moravská galerie, Brno

 

Taneční kaligrafie, Moravská galerie, Brno
Taneční kaligrafie, Moravská galerie, Brno

 

Taneční kaligrafie, Moravská galerie, Brno
Taneční kaligrafie, Moravská galerie, Brno

 

Poznań
Poznań

 

Poznań
Poznań

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

nádraží, Wroclaw
nádraží, Wroclaw

 

 

 

 

Národní galerie, Budapešť
Národní galerie, Budapešť

 

balení, Budapešť
balení, Budapešť

 

stěhování, Budapešť
stěhování, Budapešť

 

orloj v lešení, Praha
orloj v lešení, Praha

 

Praha
Praha

 

Humorná povídka aneb Můj taťka a EET

před 2 lety20.7.2017, 0:00

Z rodičů by si člověk neměl veřejně utahovat, uznávám. Na druhou stranu, já to tátovi neřeknu a on nemá ani facebook, ani neví, že píšu blog, ani možná neví, co takovej blog vlastně je. Co je internet ví jenom tak zhruba, wifi je pro něj pořád spíš trochu zaklínadlo a na mobilu se přihlašuje jenom velice sporadicky k mailu a na stránky, kde kontroluje výsledky fotbalovejch zápasů. Takže já jsem v suchu a můžu vám k milýmu pousmání odvyprávět krátkej příběh o tom, jakej je můj taťulda technologickej odborník. Teda spíš neni, právě.

Můj taťka má hospodu. Člověk by řek skoro nostalgicky malebnou, na předměstí, s gambrinusáckejma ubrusama, českou kuchyní, lidovejma cenama a malym rohovym oltáříčkem Sparty Praha. Je to taková retro klasika, že si tuhle hospodu vybral dokonce štáb Český televize pro několik epizod seriálu Vyprávěj. Pravidelně tu seděj stálý štamgasti, sem tam ňákýmu chybí zub a akorát ten hustej cigaretovej dým od prvního června teda zmizel.

Želbohu i takovýhle místa od prosince neunikly násilnýmu připojení online v podobě elektronický evidence tržeb. Všecko šlapalo jako na drátkách, jen jsem tehdy vytiskla tátovi papír s informací o povinné evidenci tržeb na dveře, poněvač taťka vlastní pouze psací stroj a tohle prostě chtělo tiskárnu. Krom toho jsem o tom, že se táta musel naučit používat další elektronickou mašinku kromě mobilu a notebooku, ani nevěděla. Do dneška do rána.

Měla jsem druhej den volno z práce a uplnou náhodou se probudila už asi v osum ráno, což se mi běžně nestává, běžně vyspávám do oběda. To ví i náš tatínek, tudíž vždycky volá až po poledni, když něco potřebuje. Jenže tentokrát jsem od něj našla zmeškanej hovor už v deset hodin a to byla první známka, že jde do tuhýho. Když jsem se mu dovolala zpátky, vychrlil na mě, že za mnou jede, že EET, nefunguje, fleška, certifikát, pomoc, nevim. Když přijel, sypal to na mě tak, že jsem ho po pár minutách musela zastavit, že vůbec nemam páru, co se mi snaží říct. Táta byl nervózní, jak chlapík, co veze ženskou do porodnice, v případě mýho táty možná spíš tak, jako když Sparta remizuje se Slávií. Po nějaký době a velký dávce diplomatickýho úsilý se mi z něj podařilo dostat, že se mu rozbila e-pokladna a aby mu fungovala nová, tak do ní musí nahrát ňákej certifikát, kterej se má stáhnout z portálu daňový správy. A on kvůli tomuhle chudák přijel i s čerstvě koupenou fleškou, poněvač předtim žádnou nedisponoval. To že kvůli certifikátu o velikosti 3,71 kB koupil 100 GB flešku už nechám jenom jako bonus.

Nahrát certifikát na flešku pro mě bylo otázkou dvou minut, taťka dostal zpátky flešku a odjel. Já s pocitem, že jsem udělala dobrej skutek, myslela, že je to všecko v cajku. Nebylo. Za deset minut mi zvonil telefon znova a celej nešťastnej tatík mi hlásil, že mu to tady píše, že ten certifikát je v ňákym špatnym formátu. To už bylo na tátu moc, co je formát souboru vůbec netušil a myslim, že měl skoro na krajíčku. Na to už se nedalo říct nic jinýho než "přijeď pro mě, já to zprovoznim". Obavy jsem měla, né že né, o EET pokladnách vim možná ještě větší kulový než táta. Každopádně, nakráčela jsem do plný hospody, kde všichni obědvali, jako technička, s notebookem v podpaží a naprosto sebevědomym výrazem jakože "dobrej, to jsem tady já od toho EET, inženýr Kolací, ukažte mi, kde to tady máte a kde vás to zlobí". Zavřela jsem se s tátou, e-pokladnou a notebookem v salónku, nervózního taťku jsem po pěti minutách umlčela pod pohrůžkou, že odtamtuď odjedu autobusem a tu rozbitou pokladnu mu tam nechám, a vrhla se do úřadování.

No co vám budu povídat. Zabralo mi to asi patnáct minut. Táta celou dobu zařezával a sledoval mě skoro s posvátnou hrůzou. Já jsem dvakrát zvedla telefon, jednou na finanční správu a podruhý na helpdesk O2, protože přece jenom nejsem expert, a bylo vyřízeno. Když táta postavil pokladnu zpátky na bar a s jeho kolegou vrstevníkem na ní zblízka v brejlích už jenom obdivně mžourali, musela jsem se už vopravdu jenom smát. No a korunu tomu nasadil jejich poslední kolega, kterej mi tam uctivě řikal na shledanou a obdivně na mě koukal, protože si myslel, že přijela technička z O2, až mu druhej číšník povídá: "Ty vado, víš kdo to je? Vždyť je to jeho dcera!"

Takže po tom, co jsem minulej tejden zprovoznila u nás doma tiskárnu, jsem se zase cejtila jako děsnej ajťák. I když je teda fakt, že já k tomu uznání vždycky přijdu jak slepej k houslím, stejně jedu jenom podle manuálu nebo telefonní podpory. I tak je ale hezký, udělat něco tak banálního a sklidit za to úlevný vzdechy od starších členů rodiny. Člověk se pak cejtí prostě jako hrdina!

5 fází, který má (snad) každý stěhování

před 2 lety17.7.2017, 0:00

V životě jsem se už párkrát stěhovala. A musim říct, že ať už to bylo odkuďkam kamkoliv, vždycky to probíhá tak nějak podobně. Ono je to takový dvojaký, na jednu stranu je to docela zábava, na druhou stranu je to trochu stres. Každopádně mam pocit, že pokaždý když někam přesouvám svůj majetek (chtěla jsem napsat skromnej, ale to si po poslednim stěhování už asi nemůžu dovolit), projdu postupně několika fázema. A tak mě napadlo, že by nebylo na škodu to sepsat a schválně tim třeba prozkoumat, jestli to máte někdo podobně.

 

1. FÁZE

Mluvení o stěhování. Tak tahle fáze je prosim pěkně nejdelší. Zpravidla o tom, co mě čeká, začnu mluvit už pár tejdnů do předu a pokračuju v tom do chvíle, kdy už je opravdu na pováženou, abych začala něco dělat a přestala kecat. To totiž člověk furt chodí a kouká a je samý "no jo, tohle budu muset zabalit" a "hele tohle asi přetřídim a stejnak většinu vyhodim" a "to je hrozný, už se zase někam stěhuju, vůbec se mi do toho nechce" až je najednout skoro pozdě.

2. FÁZE

Mam čas, to se v pohodě stíhá, žádnej tlak. Zveme kámošku. Kupujeme víno. Pouštíme si muziku a křepčíme po pokoji. Dlouze polemizujeme nad tim, kde a s čim začít. Po tom, co sbalíme do krabice jednu skřínku si dáváme pauzu. Po tom balíme druhou skřínku a objevujeme starý fotky/deníky/dětský hračky nebo vůbec cokoliv nostalgickýho, nad čimž se zasekáváme a vzpomínáme a rozněžňujeme se. V bytě či pokoji vzniká totální bordel, neni vidět podlaha, všude je všechno, ale skříně vypadaj, jako že z nich vůbec nic neubylo.

3. FÁZE

Tohle nemůžu v životě zabalit. U mě klasika. Mam všechno děsně na háku do tý doby než začnu vyndavat věci ze skříně. Začínám zjišťovat, že mam asi tak o polovinu věcí víc, než jsem si představovala a začínám schýzovat, že to nemam kam dát. Hystericky volám tomu, kdo mě stěhuje, jak dovopravdicky je velkej ten kufr od auta. Nechávám se uklidňovat kamarádkou a klopim do sebe skleničku vína.

4. FÁZE

Kufry i krabice jsou naplněný, v nejlepšim případě zavřený. Spokojeně dosedáme na postel a úlevně vydechujeme. Jdeme na záchod a objevujeme ručník. Potom fen. Povlečení složený a připravený k zabalení v poličce. Skřínku plnou krémů v koupelně. No a nedej bože se podivat do kuchyně.

5. FÁZE

Proč mam proboha tolik věcí?! No tak krom toho, že si tuhle větu opakuju průběžně během celýho stěhování, ta nejkritičtější fáze přichází, když to má člověk odnosit do auta, vynosit z auta a potom vybalit v novym bytě. Mě poslední vybalování trvalo dva dny a bylo skoro stejně vyčerpávající, jako balení. Na druhou stranu, vybalování stojí za to. Jak si to všechno můžete vymyslet a vyčančat znova a po svym.

Vrchořečený poznatky mě přivedly k tomu, že teď už vim přesně, co je potřeba k úspěšnýmu přestěhování bez psychický újmy. Je to myslim následující:

- dobrou kámošku
- krabice od banánů, kufry a vůbec nejsou na škodu vakuovací pytle
- muziku
- víno

S timhle jste schopný se přestěhovat podle mě kamkoliv.
A teď jsem teda zvědavá, jestli jsem to takhle prožívám jediná.

 

Okamžiky 1.0

před 2 lety20.6.2017, 0:00

 

Nikdy jsem neuměla moc kreslit a malovat. Docela dlouhý období ve svym životě jsem teda sama sobě snažila namluvit, že jo. Ale díkybohu jsem se po nějaký době zvládla podrobit sebekritice a smířila jsem se s tim, že umění můžu do konce života plnými doušky nasávat, ale nikdy ho nebudu vytvářet a že je to oukej. Ovšem v celym tom vybájenym zámku o výtvarnym nadání mě docela překvapuje, že jsem zvládla přehlídnout, jak moc mě baví psát. Od svejch třinácti let si píšu deník. Měla jsem odjakživa potřebu všechno zapisovat, přepisovat, mít na všechno svůj vlastní sešit. A nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo chtít bejt spisovatelkou. Nebo básníkem. Ani v nejmenšim netvrdim, že by to bylo, co se nadání týče, o moc slavnější, než s tim kreslenim. Ale baví mě to a nikdy moje psací seance neskončila vzteklym zmačkánim papíru a zkaženou náladou, že mi to prostě nejde (což ta kreslící tolikrát, no jéje). No, a kromě toho, že si zapisuju věci, co se mi dějou, už pár let zažívám chvíle, kdy se vlastně nic neděje, ale je v nich něco,  co mě zaujme, něco naléhavýho, něco, co si chci zapamatovat. Takový chvíle, který by se hodilo namalovat. A tak jsem si řekla, že to zkusim. Namalovat všechny tyhle chvíle, momenty, okamžiky. Ale slovem.


duben, Budapešť
Jdu sama po ulici, jsou zhruba dvě hodiny po poledni a už od rána prší. A prší vlastně po docela dlouhý době. Právě jsem vylezla z pošty, koupila jsem si asi šest maďarskejch známek do Evropy a nemůžu se dočkat, až budu psát dopisy a pohledy. Držim si nad hlavou novej kytkovanej deštník z Tigeru a pomalu docházim na tramvajovou zastávku, protože se mi, i když prší, nechce jet domů metrem. Nejsem člověk, co by měl rád déšť, ale dneska se usmívám od ucha k uchu. Stojim na zastávce a prohlížim si lidi, co tu čekaj taky. Skoro všichni se mačkaj pod tou nevelkou stříškou uprostřed zastávky, já stojim kus stranou, na dešti, ale s deštníkem a vlastně se malinko směju tomu, jak na mě ti všichni čekající koukaj nechápavě. Koukám na šedivý nebe, který se odráží vedle mě v kaluži.




květen, Budapešť
Sedim na lavičce před kolejema, je asi jedna hodina po půlnoci. Kousek opodál postávaj už jen další dva osamocený noční kuřáci, jako já. Balim si cigaretu, zapaluju si. Je šílenej vítr, jako by měla přijít obrovská průtrž mračen, ale ani kapka vody. Jenom stromy sebou mlátěj sem a tam a suchý listí a opadaný cosi dělá na zemi bláznivý víry. Obloha je jakoby zvláštně nafialovělá, i když je tma. Možná to dělaj prostě ty pouliční lampy. Konečky cigaret v tý tmě jsou jako zbloudilý světlušky. Ta moje zhasíná, třikrát. Ještě chvíli než se vrátim do světla a bezvětří, ještě chvíli.




červen, Brno
Je asi půl jedenáctý večer. Brněnský ulice jsou tichý až na jednotlivý ostrůvky před hospodama. Ostrůvky tlumenýho smíchu a nenucenýho hovoru. Jdu a mám sluchátka v uších, nic mi do nich ale nehraje, protože telefon mam vypnutej. Mířim do ztichlýho a prázdnýho parku na Obilňáku, sedám si na lavičku do stínu od pouliční lampy. V tašce mi o sebe cinkaj dvě lahve piva. Jenom sedim a pozoruju lidi, co choděj v dlouhejch intervalech okolo. Pán s kloboukem a dvěma igelitkama, ve kterejch chvíli něco hledá a pak spěchá pryč. Chlapík s rukama v kapsách s výrazem, že jde někam nebo odněkud pozdě. A holka s klukem, co jsou pravděpodobně odněkud a společnou cestu si moc užívaj, nespěchaj a smějou se. Nikdo z nich si mě ani nevšimne.




červen, Brno
Nevim, kolik je hodin, už strašně dlouho jsem se nepodívala. Pomalu zapadá sluníčko za Lužánky, nebo mi to tak jenom připadá, že zrovna tam. Sedíme na schodech na Schodový. Usmívám se, protože zrovna teď potřebuju jenom sedět v týhle krásný ulici na zemi. Pijeme pivo a je slyšet muzika z kamarádova strašlivě rozbitýho reproduktoru. Vytváříme malej nehybnej ostrůvek na trase soustředěnejch běžců. Všichni někam běhaj a je jich hrozně moc. A my zrovna teď jenom sedíme a jsme.
 

O smutku

před 2 lety7.6.2017, 0:00

Chtěla bych tenhle příspěvek věnovat těm z mejch kamarádů, který měli v poslední době trošku podstatnější důvod se neusmívat na svět tak zářivě, jako to jindy umí.

Říká se, že holky jsou hysterky a kluci nebrečej.
A taky bychom se měli snažit bejt za každejch okolností pozitivní a dívat se na všechno z tý lepší stránky. Každej konec je začátek něčeho novýho a sklenice na stole je zpola plná, nikoliv naopak. Žijeme ve světě, kde velký emoce už nemaj svý jistý místo a když už, tak jen ty hezký, veselý, pozitivní. Snažím se o to taky a myslim, že se o to snažíme my všichni.

Přes to přeze všechno si myslim, že neni nutný se občas smutnejm emocím bránit, tak zuby nehty, jako to děláme. Někdy je podle mě mnohem jednodušší je pustit ven, nechat se jima na chvilku pohltit. Je to možná jednodušší, než se je snažit nevidět a necejtit.

Jsem emotivní. Příliš, řekla bych. Pláču často. A i když to třeba bude znít komicky, někdy ani nevim proč. Jsem veskrze optimistickej, extrovertní a veselej člověk. A někdy se přistihnu, že sedim na posteli a koukám z okna a přemejšlim a neusmívám se. Někdy stojim ve sprše a z ničeho nic se mi chce brečet tak strašně moc, že se toho i sama leknu. Mívám v těhle chvílích pocit, jako kdyby ve mně vybouchla malá bomba, jako kdybych měla v těle obrovskej tlak, kterej už nejde vydržet.

Někdy mam splín z toho, že přemejšlim, jestli dělám věci správně. Jestli jdu správnou cestou a jestli vůbec někam směřuju. Přemejšlim o tom, jestli se nepohybuju v začarovanym kruhu: na jednu stranu někdy pochybuju nad tim, jestli byl správnej nápad vydat se cestou neustálýho přesouvání z místa na místo, bývá mi smutno a úzko z přemejšlení o tom, kde mam vlastně domov, a na druhou stranu mě děsí, jak moc už bez toho neumim žít. A myslim, že hodně z nás má v sobě nějakej začarovanej kruh, jen každýho je o něčem trošku jinym.

A někdy pláču kvůli něčemu, co mi v mym životě chybí. Ne kvůli takovejm věcem, který si můžete jednoduše nebo s troškou úsilí získat, ale kvůli takovejm, který víte, že nepřijdou. Nebo se nevrátěj. Je to ten druh smutku, při kterym mi na tváře padaj slzy slov, který bych vykřičela do světa, a kdy se mi svírá srdce pro to, ohledně čeho nemůžu nic udělat. Je to pláč bezmoci a marnosti.

Tohle všechno je ale potřeba. Je to pomoc, kterou můžeme sami sobě v těhle chvílích dát. Na chvíli přestat bojovat, na chvíli se nechat unášet tim, co nám proudí v myšlenkách. Tenhle, i když smutnej čas sám se sebou nám dokáže přinýst úlevu, novej a čistší pohled na svět, novou zkušenost a poznání.

Někdy to bolí. Někdy jsme smutný a někdy nevíme ani proč. Někdy pláčeme. I kluci. Někdy nejsme ty nejsilnější. Někdy to necháváme, aby nás to ovládlo.
Chtěla jsem vám jenom říct, že je to v pořádku.
Ano?

 

starší →