Za dva dny je Štědrej den. Vánoční feeling má kdekdo už dobrej měsíc, stojí už asi většina vánočních stromků a v obchoďácích propuká naplno klasickej vánoční last minute. Z toho všeho vyplívá, že je ten nejnevhodnější čas psát zrovna teď o podzimu, protože je na to už přece příšerně pozdě.
Jenže venku na pražskejch ulicích (ano, ještě ke všemu v tom Brně už ani nejsem) neleží jediná vločka sněhu, do balkonovejch skel se nám opírá nazlátlý sluníčko a celý to mě nutí přemejšlet právě mnohem spíš v podzimních odstínech.
Já podzim nikdy neměla ráda. Jsem člověk, mládě, narozený na jaře. Jsem zimomřivá holka, který v určitých teplotách začínaj odumírat konečky prstů. A nesnášim mokro. A vítr. Akorát letos to bylo nějaký jiný. Letos mi ten podzim nevadil. Tolik. Dokonce jako by v něm byla taková kapička nostalgie. Jako bych skoro letos měla náladu říct mu „ahoj, ráda tě zas vidim po tý době“. Možná jsem jenom příšerně sentimentální, víc než kdy dřív, i když mam trošku obavu, že víc už to ani nejde. Ale letos jsem si ňák víc všímala všeho, co pro mě brněnskej podzim dělá brněnskym podzimem.
Bydlim na Veveří, kdo aspoň trošičku znáte Brno, chodim každej den přes Kouničku. Pro ty, kdo ani trošičku, je to taková dlouhá ulice, vede z uplnýho centra, mírně do kopce a minimálně až do míst, kde bydlim já, vede uplně rovně. Z toho potom vyplývá to, že když stojim u nás na zastávce a čekám na trolejbus, vidim touhle ulicí prošpikovanou trolejema v dálce věž od svatýho Jakuba. Když mam štěstí na počasí, když svítí slunko, je zima, ale jasno a jenom na silnicích leží mlha, je to vlastně tak úchvatnej pohled, že je to jedno z mejch nejoblíbenějších brněnskejch panoramat.
Mlha, ta vůbec balí na podzim do sebe leccos. Když sedíte v knihovně historickýho ústavu na muni, vysokejma prosklenejma oknama je vidět na Špilberk. A když jsem tam seděla na podzim, celej vršek kopce, na kterym hrad normálně stojí tam nebyl. Splýval s oblohou. S oblohou, která je na podzim skoro pořád šedobílá. Ono je tak celkově na podzim šedobílo, nepřijde vám?
Zavřela jsem oči a do tohohle šedobíla jsem dosadila ty všechny podzimní jednotlivosti. Pořád navhlý chodníky, i když už dva dny nepršelo. Černočerný roláky vytažený až k uším. Úplně miniaturní mrholení, který se sráží na chloupkách vlněnýho kabátu. Instantní polívky v hrnkách od kafe. Přeskakování louží, který nemizej. Městská vánoční výzdoba rozvěšená mezi barákama, která vypadá ještě hrozně nepatřičně. Černej čaj a trávníky nasáklý vodou jak houba na nádobí. Hučení zářivek na odpoledních přednáškách. Zmuchlaný kapesníky po kapsách a oblíkání silonek pod džíny. Pološero, který přichází hned po šedobílu a mokrý listí, co si nosíme do předsíně.
Šedobílo, do kterýho potichoučku vyrostly vánoční stromky.