O psaní, nepsaní, odkládání a pauzách

před 3 lety4.6.2017, 0:00

Zhruba poslední dva měsíce jsem nenapsala na blog ani čárku. Někdy mívám období, kdy chci něco udělat, někdy to chci opravdu moc, ale nedokážu se k tomu odhodlat. Vim, že se řiká, že když někdo něco chce, jde to. Že stačí jen opravdu chtít a člověk to prostě udělá. Ale co třeba ta chvíle, kdy vám někdo napíše zprávu, nebo dopis a vy mu opravu chcete odpovědět, ale pořád to odkládáte. Vezmete do ruky telefon nebo tužku a najednou nevíte, co psát. Tak to necháte na příště, na to až budete líp vědět, co chcete říct, na to, až budete vědět, jak začít. Na to .


Píšu si deník. Už od tý doby, kdy mi bylo myslim čtrnáct let. Vesměs mam zaznamenaný skutečně všechno, co jsem si v tu danou chvíli chtěla pamatovat. Vždycky jsem psala naprosto intuitivně. Byla to pravděpodobně odjakživa jakási touha všechno zaznamenávat. Nebyla to snaha si s deníkem povídat, jako by to byl někdo jinej, milý deníču a vést fiktivní dialog. Psala jsem si to vždycky tak nějak pro sebe, abych si pamatovala, abych se mohla vracet ke svejm pocitům a myšlenkám.

Někdy jsem se ale potýkala s tim, že i když jsem měla, co si zapsat, nedělala jsem to. Z nějakýho důvodu jsem to pořád odkládala a odkládala. A přesně to se mi poslední měsíce stalo. Jak s deníkem, tak s blogem. Odkládala jsem to o den, dva, týden a najednou jsem zjistila, že z období Erasmu, z období, kdy se v mym životě dějou úžasný a zapamatováníhodný a zapamatování žádoucí věci, nemam napsáno skoro nic. Pořád jsem jenom odkládala a omlouvala to sama sobě tim, že nemam čas. Čimž v našich životech všichni velmi rádi omlouváme úplně všechno, i když moc dobře víme, že to neni pravda. Protože deset minut každej den máme vždycky. Na to abychom odpověděli na zprávu, na to, abychom napsali aspoň deset řádků z dopisu, nebo na to, abychom přečetli aspoň pár stránek knížky.

Takže i já si lhala. Sváděla jsem to na nedostatek času a inspirace. A možná jsem opravdu nevěděla o čem psát, jak sem, tak do deníku.A taky nějak cejtlim, že jsem to potřebovala. Že jsem potřebovala otevřít deník a zjistit, že život, o kterym jsem do tý doby psala s detailní přesností, tam najednou neni. Že jsem potřebovala nechat blog nějakou dobu mlčet, abych se pak narovinu zeptala sama sebe, o čem chci psát. Mám trochu pocit, že to nevim tak přesně ani teď, ale třeba stačí psát jenom o pocitech. A o těch bych možná chtěla psát teď úplně nejvíc.

A myšlenka? Nejsem si jistá, jestli nějaká opravdová vůbec je. Ale jestli ano, tak asi to, že někdy si prostě potřebujeme dát s něčim pauzu, abychom nepokračovali jenom ze setrvačnosti, ale ze skutečnýho pocitu, že cítíme, jak a proč něco dělat chceme.

 

Budapešť za víkend? Igen!

před 4 lety13.4.2017, 0:00

Už několikrát jsem dostala otázku, jestli se dá vidět v Budapešti všechno důležitý za víkend. Nedá. Ale dá se toho vidět dost. Dost na to, aby si tohle město člověk zamiloval. A vzhledem k tomu, že dost často dostávám i otázku, co přesně stojí za to vidět v Budapešti za víkend, rozhodla jsem se následující článek pojmout jako radu pro všechny, kdo se hodlaj do tohohle nádhernýho města na Dunaji vypravit aspoň na pár dní. Následující výčet je pochopitelně značně subjektivní, doufám ale, že může aspoň poskytnout zajímavý tipy. A krom toho přidávám taky pár praktickejch informací, který se můžou hodit, pokud s cestovánim do Maďarska nemáte moc zkušeností. Pokud by vás cokoliv dalšího zajímalo, neváhejte mi napsat. Pokud to budu vědět, moc ráda vám dotazy zodpovim.

 

CESTA

Z Český republiky je nejlepší se do Budapešti vypravit autobusem nebo vlakem. Osobně doporučuju víc autobus. Cenově vychází poněkud levnějc, abyste se dostali na stejnou cenu s vlakovou jízdenkou, musíte jí koupit dostatečně dopředu. A pokud by se náhodou přihodilo něco, kvůli čemu byste nemohli odcestovat, vracení vlakový jízdenky je značně náročnější než stornování autobusovýho lístku. Z Prahy a Brna jezdí do Budapešti několikrát denně RegioJet, z Prahy za to dáte do pětikila, z Brna necelejch třista páďo. Cesta vám zabere zhruba sedum, respektive čtyři a půl hoďky. Autobus vás vysype na Népligétu, přes křižovatku od autobusovýho nádraží, pár kroků od vstupu do metra M3. Za každý zavazadlo zaplatíte jen deset kaček, můžete jich mít kolik chcete. Z Prahy z Florence, z Brna z Grandu. Co se vlaku týče, několikrát denně jezdí mezinárodní EC z hlavních nádraží v Praze i Brně, v Budapešti vystoupíte na Keleti, což je zároveň i zastávka metra M2 a M4.

 

DOPRAVA PO BUDAPEŠTI

Budapešť má velmi dobře zařízenou síť hromadný dopravy obsahující metro, tramvaje, busy, trolejbusy a přívozy. Jízdenky platí na všechny typy dopravních prostředků. Všechny jízdenky koupíte v automatech na každý zastávce metra a na frekventovanějších zastávkách tramvají a autobusů. Se všema automatama se dá domluvit anglicky a ve všech zaplatíte i kartou. Nejvýhodnější jízdenku je dobrý si vybrat podle toho, jak moc hodláte cestovat a jak dlouho hodláte v Budapešti pobejt. Kompletní přehled je možný v angličtině najít na stránkách budapešťskýho dopravního podniku tady: Budapesti Közlekdési Központ. Obecně platí, že je rozhodně výhodnější koupit si nějakou delší časovou jízdenku, protože město je to veliký a cvakat si jednotlivý jízdenky se vám prodraží. Do metra se na černo nedostanete, stejně tak do většiny autobusů, protože u každýho vstupu do metra ukazujete platnou jízdenku. Totéž platí i u velký části autobusů. Pro vyhledávání spojení je super aplikace BKK Futár, která je taky v angličtině a dostupná pro všechny operační systémy.
 

UBYTOVÁNÍ

Dobrý zkušenosti v Budapešti mam s Airbnb, který nabízí nepřeberný množství různejch bytů a hotelů. V létě taky neni od věci podívat se po různejch vysokoškolskejch kolejích, pokud nevyžadujete zrovna luxusní bydlení.

 

PENÍZE A CENY

V Maďarsku se platí forintem. Pokud máte aspoň trochu rozumný podmínky v bance, nemá smysl si peníze měnit už v ČR. Kdekoliv si peníze můžete vybrat a navíc se tady skoro všude dá platit kartou, stejně jako u nás. Ceny jsou tady s Českem srovnatelný, pro nejlepší orientaci stačí všechno ve forintech vydělit deseti a máte přepočítáno. Pochopitelně platí, že centrum je dražší, to máte jak s Prahou.
 

CIGARETY A ALKOHOL

Co se týče alkoholu, pít na ulici je oficiálně zakázáno, nikdo to tady ovšem neřeší, takže si s tim nedělejte moc hlavu. Cigarety si ale nekoupíte v běžný trafice ani v sámošce. Pro cigarety musíte do speciálních obchodů označenejch vývěskou Nemzeti Dohánybolt. Pokud jste hospodský kuřáci, dávejte si bacha a radši si nakupte na večer zásobu, většina obchodů s tabákem zavírá k večeru, nonstop jich funguje malinko a většinou jsou jak na potvoru daleko od hospody, kde zrovínka pijete.

 

CO VIDĚT

A kam se teda v Budapešti vypravit?
Pro lepší orientaci připisuju vždycky nejbližší zastávku hromadný dopravy. 

Budavári Palota
Clark Ádám tér
Hrad, dominanta Budína. Když vylezete nahoru, zfouknete tim hned několik památek naráz. Kousek od hradu se totiž nachází kostel sv. Matyáše, což je architektonickej skvost, a taky Rybářská bašta, odkud je úchvatnej výhled na Pešť.

Szechényi lánchíd
tamtéž, druhá strana mostu Szechényi István tér
Řetězovej most, první most, kterej byl vůbec mezi Budínem a Peští postavenej a to teprv v devatenáctym století.

Gellértova hora
Szent Gellért tér nebo Rudas gyógyfürdő, podle toho, kudy tam chcete šplhat
Kromě nádhernýho výhledu se tady taky nachází maďarská verze sochy Svobody. A teď nežertuju, opravdu se tak jmenuje. Krom týhle sochy, postavený na počet osvobození Rudou armádou, je tady taky Citadella, vojenská základna postavená po maďarskym povstání v roce 1848, aby odsaď mohli hlídat, jestli se na hradě něco neděje.

Szabadság híd
Szent Gellért tér nebo Fővám tér
Most pod Gellértovou horou, aneb most svodoby. Jeden z dalších nádhernejch mostů, spojující Budín a Pešť.

Centrální tržnice
Fővám tér
Přízemí je plný klobásek a ovoce a zeleniny a papriky, horní patro plný kravin suvenýrů, triček, oblečení a tak podobně. Taky hotovýho jídla. Ceny silně turistický, ale na klobásky dobrý.

Nemzeti Muzeum
Kálvin tér
Budova národního muzea impozantní jak antickej chrám a vevnitř plná maďarský historie.

Židovská čtvrť
záleží, ale Astoria, Wesselényi utca nebo Király utca
Moje nejoblíbenější část Budapešti. Najdete tu obrovskou sinagogu a spoustu židovskejch obchůdků. A taky hrozně moc opuštěnejch krásnejch baráků, který smutně připomínaj, jak radikálně tahle čtvrť přišla o většinu svýho původního obyvatelstva.

Országház
Kossuth Lájos tér, kde ovšem teď nejezdí metro, a nejlepší výhled z Bátthyány tér
Parlament. Ach, nejkrásnější budova celý Budapeště. Nepustěj vás k ní sice moc blízko, ale nejlepší výhled na ní je beztak z druhýho břehu.

Margaretin ostrov
Margitsziget/Margit híd
Pro Pražáky takovej střelák. Osumkrát větší. Dokonce sem jezdí autobus a tramvaj kvůli tomuhle ostrovu zastavuje přímo uprostřed mostu. A kolem celýho ostrova vede běhací stezka.

Terror háza
Oktogon
Dům hrůzy, aneb muzeum maďarskejch totalitních režimů. Velmi emotivní expozice, kterou stojí za to vidět, i když vám bude běhat mráz po zádech.

Hősök tere
Hősök tere
Náměstí hrdinů. Maďarskej pantheon, všichni velikáni tu stojej vedle sebe v obrovskym monumentu na obrovskym náměstí. Po stranách dvě muzea, Kunsthalle a Museum of Fine Arts, kdybyste byli milovníky umění.

Városliget
tamtéž nebo Szechényi Fürdő
Aneb městský lesík. Velikej park hned za Náměstim Hrdinů.

Lázně
Szechényi Fürdő
A konečně. Fürdő. Ty nejlepší jsou v Budapešti dvoje: Gellértovy, přímo pod Gellértovou horou, a Szechényiho, přímo ve Városliget. Že je to levný vám vykládat nebudu, pokud na to ale jste a rozhodnete se jít, stojí to za to. Aktuální ceny vám ale bohužel nepovim.
 

 

CO SNÍST A VYPÍT

Budapešť je každopádně taky důležitý ochutnat. Kde? S následujícíma podnikama mam osobní zkušenost. Neni to uplně vyčerpávající seznam, nedisponuju moc tipama například k restauracím, protože přece jenom vedu studentskej život i tady a tak místo downtown guláše to spíš jistěj kolejní těstoviny. I tak ale doporučuju následující.

Frici Papa Kifőzdéje
Király utca 55
Maďarský jídlo v centru města za normální ceny. Na dojem trošku závodka, nečekejte ani luxus ani romantiku, ale pokud se chcete někde najíst a nenechat tam půlroční kapesný, tak tady. Platba pouze cash!

Csendes Vintage Bar & Café
Ferenczy István utca 5
Jeden z mnoha a mnoha místních ruin pubů. Tohle sice neni uplně taková klasika, ale je to bezva kavárna i bar. Jen sem nechoďte na pivo, maj ho tu drahý a navíc točej jenom Krušovice.

Kárpit Café
Wesselényi utca 12
Takovej pajzlík. Nic extra ale večer to tu docela žije, takže nejlíp si sem skočit tak na pivo.

A celkově, pokud se budete držet týhle ulice, narazíte na spoustu zajímavejch podniků, jenom je potřeba kontrolovat ceny, než někam nadšeně zasednete. Pokud vám to samozřejmě neni šumák.

Konyvtár Klub
Muzeum Körút 4
Trošku jsem váhala, jestli sem tenhle podnik zařadit, ale nakonec proč ne. Je to obyčejný ale moc hezký místo, zastrčený v univerzitnim kampusu humanitní fakulty. Můžete si tu koupit kafe nebo pivo (to ale až po čtvrtý hodině odpolední) a vzít si ho ven, sednout si v podstatě kamkoliv a nasávat částečně i univerzitní prostředí.

Szimpla Kert
Kazinczy utca 14
Samozřejmě tady prostě nesmí chybět. Nejznámější a taky v pravdě nejhezčí ruin pub, co jsem zatim viděla. Přes den klídeček, v noci párty, takže každýmu podle jeho gusta. Jenom ceny velice výrazně turistický.

A stejně jako jsem doporučovala držet se Wesselényi utca, pokud byste měli zájem o objevování dalších zajímavejch podniků, doporučuju totéž i u Kazinczy utca, která je takovou kulturní páteří židovský čtvrti a nachází se tady nespočet ohromě zajímavejch míst, který bych i sama ráda poznala víc. (Od streetfoodu po košér restauraci, nekecám.)

UdvarROM
Klauzál utca 21
Taky ruin pub, jenom tentokrát ne tak vymazlenej jako Szimpla, ale i tak autentickej. Ceny jsou tu mnohem přívětivější, takže pokud vám záleží víc na tom, dát si pivo, než na tom, jestli sedíte v nejstylovějšim prostředí, UdvarROM je super volba.

Kuplung
Király utca 46
No, a abych nevynechala a nezklamala ty klubově založenější, tak nakonec doporučuju i jeden klub. Dobrý je to v tom, že tady máte možnost si vybrat mezi dvěma prostorama - ryzim klubem a takovym jakoby barem. V obou bude sice uplně stejně narváno, ale v tom jednom je trochu víc světla a trochu víc se tam člověk slyší.

Uplně nakonec bych ještě zase dodala takovou malou poznámku pro kuřáky: V Maďarsku se v podnicích nekouří, každopádně jsou místa, kde to neni uplně tak jasný. Například v UdvarROM se kouří, protože to vlastně neni uplně místnost, ale částečně zakrytej dvůr v baráku. V Kuplungu se zase kouří v tý části, kterou jsem pojmenovala jako bar, protože je to fakticky spíš stan s barem, než budova. A v Szimpla Kertu se zase kouří v tý části, která je ve dvoře, takže venku.

Ještě bych se ráda podělila o jedny webovky, co jsem našla při psaní tohodle článku, jsou sice celý v maďarštině, ale je to seznam všech údajnejch budapešťskejch ruin pubs. Takže tady: romkocsmak.hu

A uplnym závěrem několik nejdůležitějších frází, ať tu nejste uplně za neználky!
Hungarian phrases

Moc doufám, že jsem mohla bejt aspoň trošku užitečná, pokud jste se rozhodli do tohohle nádhernýho města vyjet aspoň na víkend. Taky budu moc ráda, když mi napíšete, jen tak, jaký to bylo, jak jste si to užili, nebo co mi zásadně chybí na seznamu. A kdybyste postřebovali s něčim poradit, zkuste mi napsat, třeba to budu vědět a když ne, hodim řeč s nějakym Maďarem. :)

A P.S.: Stáhněte si offline mapu Budapešti. Bodne, fakt.
 

Jó utat kívánok! <3

 

Budapest noir

před 4 lety6.3.2017, 0:00

 

Dlouho jsem přemýšlel,
tak dlouho, jak rovina je dlouhá,
bez konce jsem snil,
jak daleko je od člověka k člověkovi,
a mezi nimi ráhno studny,
opuštěné v pustě,
kde jsou ty doby, kdy všechno bylo v chůzi,
v kočičí chůzi žen,
ve váhavém kroku muže,
který se rozhoduje,
nemá-li se zastavit
a rozhlédnout, aby viděl,
že všechno je rovina,
můj bože, hory končí na vrcholku,
rovina ale nemá konce,
pravda, pane Ady,
vzpomínám si na Vaše verše,
,,ach, toužím toužím po víně,
však vínem má žízeň nemine",
každý je jednou sám
uprostřed lidí,
vymyslí si města, domy, zdi,
aby se neztratil a mohl se dotknout
ruky přítele, boků žen,
poháru, který má tak blízko
k řeči,
mluvím sám k sobě,
těším se, že se uslyším
ve své jeskyni
a zahalím se do slov jako do kožišin,
všechno je v chůzi a v nohou,
ulice stále ržají,
v Pešti ržají, jinde rvou sluch
a drtí duši,
tady je motor v srdci
a přede jako šelma,
smyčec vjíždí do zatáčky
a zakvílí,
zakvílí, že se musí svíjet
na svých strunách bez konce,
pláče,
plačte se mnou, pane Ady,
já taky pláču v městě, zvaném Pešť,
můj syn se jmenuje po Vás,
to je asi tím,
pane Endre,
když si pomyslím, že ponese
můj smutek, a Váš smutek,
Vaši pustu, mou Hanou,
tak strašnou rovinu,
na které jsou vždycky vzdálenější hvězdy,
ale na Vás když myslím,
musím vystupovat na špičky
a je mi ještě smutněji,
pane Ady, pane Endre,
a tak se asi začíná báseň. 

 

V Pešti sám, Oldřich Mikulášek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Co bych vzkázala svýmu mladšímu já

před 4 lety25.2.2017, 0:00

Ach ano, článků na tohle téma lítá všude po internetu mraky. Většina z nich je umístěná na nějakym webu s tématikou osobního rozvoje a daly by se shrnout do několika zásadních bodů jako třeba "jdi si už od malička za svým snem", nebo "nikdy se nevzdávej a pro všechno dělej maximum", anebo evergreen "užívej si naplno každou minutu života, nikdo ti jí už nikdy nevrátí". Tak jo, fajn, ruku na srdce. Kdyby vám někdo, dejme tomu v patnácti, dal takovýhle rady s tim, že je to jako vaše starší, chytrý, dospělejší, vyspělejší a úspěšnější já, jak byste na něj koukali? Pochopitelně když pominem celou tu nemožnou absurditu situace, se kterou bychom na takovýho cápka pravděpodobně zavolali psychiatrickou léčebnu. Podle mě jsou tyhle rady pro patnáctiletýho floutka nebo pipinku uplně neuchopitelný, rozumbradovský,  nicneříkající a příšerně trapný. I když se o tom můžeme celkem samozřejmě bavit jenom pro pobavení, myslim, že tyhle hypotetický rady našim maličkostem za mlada by měly bejt mnohem konkrétnější. A dokonce si myslim, že by to neměly bejt rady vůbec.

Já o tom posledních pár dní za sebou intenzivně přemejšlela každej večer ve sprše. Samozřejmě, protože tam člověk vždycky všechno vymyslí. V horký vodě najednou spousta věcí začne dávat nečekanej smysl a vznikaj tam podle mě nejlepší nápady. A já jsem vymejšlela, co bych teoreticky chtěla říct svýmu mladičkýmu já. A vlastně to fakt vůbec nejsou rady. Teď pozor, otřepaný klišé, přivřete oči: Asi bych nic na svejch činech nezměnila. Dobrý. Ale spíš z toho důvodu, že jsem tak tvrdohlavej beran, že bych si to stejně udělala po svym, protože většinou nevěřim ani sama sobě, když si kolikrát řikám, že to bude průser. Takže mě vlastně napadalo dost věcí, který by ale beztak byly k ničemu, i kdyby to na krásně mohlo fungovat, protože zkušenosti jsou přece jenom nepřenosný a po bitvě je každej generál. I člověk sám sobě. A tak si to spíš představuju, jak moje dvacetiletý já sedí v první lóži a kouká na jeviště, kde se moje mladší já pachtí s nějakym absurdnim dramatem a já-dvacetiletá si v pravidelnejch intervalech mumlám, jakože ne tohle nedělej, to neni nebude dobrý, nebo ježišikriste nejanči, nebuď hysterka, nebo něco jako panebože, vždyť ta holka je uplně blbý ucho. Ale to je tak všechno, co můžu, žejo. Mumlat si.

Líbání vopravdu neni věda, je to trochu vrozený, a i když to teď před poslední táborovou diskotékou považuješ za fatální, tak hrozný to nebude.

Holka, vim že se ti to selfíčko s našpulenou pusinou a pohledem zdola nahoru do foťáku děsně líbí a jseš s tim spokojená, akorát mi teda věř, že za několik let se u něj budeš moct napůl propadnout hanbou a napůl potrhat smíchy.

Ne tohle neni tvoje nejlepší kámoška. A ani ta další a ani tenhle týpek, kterýho znáš měsíc.

Znělo by to sice děsně cool, ale brouku, ty opravdu nejsi a nebudeš módní návrhářka.

Ne, ani interiérová designérka.

Á pozor, soustřeď se pořádně, tahle škola ti tak trochu změní život!

Ráda bych tě ušetřila trápení a oznámila ti, že nejseš typ holky, co bude chodit tančit do klubů a pít drinky každej tejden. Stejně si to budeš muset ověřit, že jo?

Tahle tvoje první cigareta neni tvoje poslední, ani zdaleka. Just saying.

Ten první sex moh ještě trochu počkat. Já vim, že je to prd platný řikat, ale fakt to nebude stát za to a navíc tenhle kluk je fakt vůl.

Každopádně stát za to to nebude moc ani příště, sorry.

Nemíchat, nemíchat, nemíchat. Achjo. Budeš potřebovat u postele kýbl.

Týhle party se nedrž. Já vim, že ti teď přijdou děsně moderní a buhvíco, ale za půl roku na to přijdeš sama.

Za timhle rozhodnutim si stůj, sice ti za pár let zlomí srdce, ale bude to stát za to, a srdce se zahojí, vopravdu.

Nečuč furt do toho mobilu. I když to fakt sedí od někoho, kdo to dělá i teď, co?

Máma má pravdu. Skoro dycinky.

Představuješ si to stěhování trochu jako Hurvínek válku, připrav se na to, že budeš dřít bradou o zem.

Hezkej pocit rozfofrovat takový prachy za večer, škoda, že by se ti ty peníze už za měsíc hodily.

Ne, tenhle taky ne.

Vodka s džusem? Bezva nápad, aspoň konečně poznáš, co je to kocovina.

Nepiš mu. Nepiš mu. Nepiš mu.

Tohle je tvoje věc, to jseš ty, tak si do toho laskavě nenech kecat. Necháš, ještě mockrát. Než se začneš pomalu učit na to kašlat.

Zkus bejt občas míň nesnesitelná, dík.

Každou blbost, která tě napadla, stejně udělej. To bych tady pak neměla komu radit a mě to baví dělat zpětně chytrou.

Trapnost situace časem docela zmizí, ta bžunda zůstane, takže neva, jedem dál!

Tu další karafu vína si rozhodně dej, mam obavu, že bez ní na ten Erasmus neodjedeš.

Přestaň se sakra furt bát!

Naposled: Dělej blbiny. Přiznávej chyby. Pij. Breč. Hrozně moc. Neboj se říct, že nemiluješ. A naopak klidně všem řikej, jak je máš ráda. Nebuď tak příšerně naivní. Nebuď tak příšerně vztahovačná. Neřeš kraviny. Prostě buď. A mysli u toho.



P.S.: Věříte na takový ty věci, že kdyby se nestalo v našem životě všechno přesně tak, jak se stalo, nedostali bychom se tam, kde zrovna jsme? Já totiž asi trochu jo.
 

Vidíme to dvojitě

před 4 lety19.2.2017, 0:00

Nedělám si ani v nejmenšim iluze, že mi tohle shrnování vydrží každej tejden. Budu na to čim dál víc líná a navíc by vás to na sto procent ani nebavilo, protože už to pak bude pořád to samý, jenom Maďaři, pivo, maďarština, angličtina, párty, škola, kocovina a prostě žádná pořádná pecka. Ale druhej tejden ještě dobrý, za mě. I tak je to ale přece jenom tentokrát trošku jiný. Moje kamarádka, spolužačka a spolubydlící v jedný osobě, Martinka, se nechala ukecat, aby tenhle tejden shrnovala se mnou. Takže to bude takovej dvojitej pohled na jednu událost. A upřímně, sama jsem zvědavá, co z toho vyleze.

 

13. února 2017, pondělí

Druhý pondělí v Budapešti a zároveň začátek semestru. A víte, co je na našich pondělkách nejvíc supr? Že nemáme školu. <3
Jsme s Marťou dohodnutý, že se vydáme na Quaesturu, což je jenom vlastně hrozně cool název pro zdejší studijní. Maj to tam vymakaný, čtyři přepážky a takovej ten číselnej systém, jako maj v bankách, kde si po  příchodu každej vezme lísteček s číslem svýho tíživýho problému a pak už jenom čeká až to číslo pípne na tabuli.
A protože je bezva, když v pondělí nemusíme vstávat, vyhrabáváme se z kolejí až tak hoďku po poledni. Celej ten nápad je vlastně uplně neprůstřelnej, dojedeme tam, strávíme tam maximálně čtvrt hoďky, pak se půjdem někam najíst a ve čytři si dáme sraz s našima budoucíma spolužákama z Londýna, který se s náma chtěj sejít. Akorát jsme krapítek zapomněly zahrnout to, že tam jedeme v pěkně blbej čas a že je první den semestru. Ta super mašinka na čísla nám ukazuje, že jsme 147. v pořadí. A po hodině a půl jim navíc přestává fungovat i celej ten jejich informační systém. Dopadá to tak, že po dvou hodinách čekání to s hlubokejma a naštvanejma povzdechama vzdáváme. Jídlo už nestíháme, tak si jdem dát aspoň pizzu do ruky a míříme do toho podniku, kde máme mít sraz s těma spolužákama. Uplnou náhodou je každopádně potkáváme už po cestě před jednou sámoškou a celá ta situace je dost vtipná, protože ten sraz domloluvala Marťa a já se ani jednomu z nich nepodívala na facebookovou fotku, takže Marťa je poznává na tý ulici a mě trvá dobrejch pár sekund, než si přestanu řikat "Cože?? To tu jako někoho potkala?? V Budapešti?? Ale proč s nima mluví anglicky?? Co to má za známý??" a pochopim, že to jsou jako voni.


 

Začíná nám novej týden. Vstupujeme do něj s myšlenkou, že než se tenhle erasmáckej únavnej kolotoč začne znova točit a úplně nás semele, tak se chceme aspoň vyspat. Je pondělí ráno a my nemusíme do školy. Spíme asi do dvanácti a už ve spánku na mně musí být poznat, jak si ten pocit užívám. Škodolibej spací úsměv má určitě i Káťa. Dneska musíme jenom na Quaesturu (ano, to je to studijní oddělení s naprosto stylovým názvem). Máme to perfektně vymyšlený. Mají tam do čtyř. Když vyjedeme až někdy po poledni, tak nám to heslo do systému musí vydat klidně pětkrát. Už jsme tam přece byly na čumendo. Questura funguje jako pojišťovna, to znamená, že si zmáčknete pořadí a některá ze čtyř přepážek se vás okamžitě ujme. Všechno musí klapnout. Vyrážíme na cestu v době, kdy se už hodně studentů na kolej vrací. Je mi to divný, je přece ráno. Odkud všichni teď jdou? Aha jasně, vono už je trošku později, haha! Sluníčko svítí a my jsme prostě úžasný. Jsme tu jen týden a všechno si umíme skvěle naplánovat.
Dorážíme na místo a něco tu už od vstupu na chodbu nehraje. Co tady všichni dělají? Káťu napadá, jestli ten šílenej hlouček lidí před kanceláří náhodou není fronta. Káťo, tyvole, co to meleš za blbosti, vždyť vevnitř je tolik místa, že by určitě čekali tam! Prodíráme se tím davem a padá nám brada až na zem. Vevnitř je to k prasknutí. Mačkáme si pořadí a lísteček nám zcela bezcitně oznamuje, že je před náma cca 140 lidí. Nestojí na něm žádný: „Sorry, je nám líto, ale právě jsme vám totálně zkazili den.“ Takže to, že máte čekat, když ani nevidíte, kde má ta fronta konec, vyznívá asi podobně ironicky, jako když tady v Budapešti dojedete na konečnou metra a jste vyzváni, abyste opustili vlak. Uslyšíte něco jako „goodbye :-)!!!“ Přesně s tímhle goodbye pocitem v hlavě se zařazujeme do fronty a doufáme v zázrak. Mezitím se mi honí hlavou myšlenky jako: „Proč jsme takový krávy a jdeme na studijní přesně v den, kdy Maďarům začíná novej semestr? Proč jsem si dnes brala podpatky? Proč se někdo prostě nezvedne a nejde domů? Proč má ELTE tolik studentů, že se nám někdo nemůže věnovat HNED?“ Když už jde do tuhýho, tak se alespoň uvolní dvě místa k sezení. Okamžitě toho využíváme, takže když už nic, tak celou tu hrůzu můžeme sledovat v pohodlné poloze. Jednou za čas z jedné z přepážek vykoukne slečna a s pohřebním výrazem něco vysvětluje nasranýmu davu, kterej pak vypadá ještě nasranější. V tu chvíli lze snadno oddělit zahraniční studenty od těch místních. Ano, my cizinci máme v tuhle chvíli uplně stejnej výraz: „Anglicky by to třeba nešlo, pls?“ NEŠLO! Tady jsme v Maďarsku, vážení. Dáváme tomu ještě šanci, sedíme a čekáme. Vedle mě si sedá slečna, která neumí smrkat a kašlat. Teda nechci jí křivdit, umí to fakt parádně a pěkně nahlas! Ale neumí to tak, aby to nechrchlala na lidi kolem sebe, zvlášť na mě. Nepomáhají ani vzteklý pohledy jejím směrem, takže už naprosto ztrácím nervy a chci jít domů. Konečně s náma někdo mluví i anglicky a dozvídáme se, že mají skluz, protože jim pořád padá systém. Takže to máme zkusit jindy. Zítra začíná škola, takže není zrovna fajn nemít vyřízený to heslo, ale je mi to úplně jedno. Povídám Káti, že s prázdnou dnes určitě neodcházíme. Já si totiž odnáším minimálně chřipku tady od slečny vedle. Můžeme teda odejít. Jdeme na vínko s novýma spolužákama. Před tím si ale musíme dát pizzu v našem oblíbeným fastfoodu naproti škole. Už jsme tam štamgasti.



Když se s nima potkáváme potom, zjišťuju, že mam sakra problém s britskou angličtinou. Nejdřív jsou dva, holka a kluk. A máme obě pocit, že se kvůli nám přece jenom trochu snažej mluvit poněkud srozumitelnějc. Nakonec se připojuje ještě jedna holka, která přivádí i svýho přítele a od tý chvíle ten fofr skoro nestíhám. Připadám si, jako by mi učitelka ve čtvrtý třídě na základce pustila v hodině omylem nahrávku ke zkouškám CAE. Vydržíme to celý dvě skleničky vína, to je úspěch!

Večer jdu s naší internacionální partičkou do Kuplungu, což je noční klub narvanej zahraničníma studentama, což se projevuje tim, že tady v podstatě neni slyšet maďarština a v kabinkách na záchodech jsou nápisy jako "Erasmus changed my life". Každý pondělí je tam všecko za půlku, což pro normálního smrtelníka, jako jsem já, znamená, že sem můžu jedině v pondělí, protože je to jedinej den, kdy si můžu dovolit si tu něco koupit.

Cesta v noci zpátky sem na tydle koleje pěkně mizerná, když je venku mínus 40 a ujede vám autobus, protože o něm bylo deset lidí přesvědčenejch, že to má bejt tramvaj!


14. února 2017, úterý

 

Dneska už jsme s plánováním opatrnější, radši vyjedeme dřív, abychom první den nepřišly do školy pozdě. Počítáme s tím, že bychom to mohly trošku hledat, přestože jsme na našem ústavu už byly. Z toho očekávanýho TROŠKU HLEDAT se ale stává KAPÁNEK VÍC ZABLOUDIT. Hodina, na kterou pospícháme, je totiž úplně v jiné budově. Kdo by si totiž pamatoval, že nám to přece koordinátor říkal, že zrovna tenhle profesor sídlí jinde, protože je to i historik. Když už jsme ve správné budově a dokonce i na správným patře, tak nás obklopuje všudypřítomnej magickej pocit. Ve vzduchu jsou cítit čáry a kouzla. Nejen, že celý prostředí školy připomíná Bradavice, ale díky zmatenýmu očíslování dveří nám tohle zběsilý hledání učebny připomíná pátrání po nástupišti devět a třičtvrtě. Cítíme, že to není náhoda, protože seminář, na kterej pospícháme, nese název Magic in the Greaco-Roman World. Jinak bychom samozřejmě zvažovaly teorii, že to čísloval nějakej ožralej Maďar (tahle teorie jde tady mimochodem aplikovat skoro na všechno). Nakonec to teda nacházíme i bez nutnosti rozběhnout se proti sloupu.



Valentýn a první den školy, ach. Jdeme pozdě, o patnáct minut. A ne kvůli mně! (Vy všichni, který vim, že se smějete, toho nechte a nechte si to vysvětlit.) Prostě jsme šly do špatný budovy. Celý. A bylo to jenom patnáct minut a na první hodinu a úplně jako nováčci. No prosim, co by na to řek každej učitel? Že pohodička, holky, příště už budete vědět, nic se neděje a ještě tady ode mě máte úsměv na povzbuzení, ať si nepřipadáte jako uplný blbečci. Ne! Ten člověk se normálně naštval. Trochu. Ale naštval. Takže z hodiny odcházíme taky trochu naštvaný. S knížkou o nekromancii ve starověkym Řecku. Před další hodinou jdeme znova na Quaesturu. A světe div se, jsme za deset minut pryč!


 

Na dalších pár hodin se situace ustáluje ve zcela pozemské rovnováze. Za patnáctiminutový zpoždění schytáváme ne zrovna vlídnou přednášku o tom, že 10 hodin znamená 10 hodin, ne 10:15. Dostáváme hromadu četby a valíme na Quaesturu. Opět. Tentokrát to netrvá ani pět minut, dostáváme heslo a potvrzení o studiu a jdeme na snídani do Káti vysněné restaurace, které si všimla cestou do školy. Tady zjišťujeme, že za to, že jsme cizinky a objednáváme si anglicky, si vysloužíme tak akorát zamračenej výraz personálu a omeletu místo objednaných scrambled eggs (Pohlreicha na ně!).

 

Už nás čeká jen Achilles in Roman Literature. V tomhle semináři cítíme, že je všechno cajk. Jsme na sebe pyšný, že víme, o čem se mluví, protože jsme obě viděly film Troja (takže kromě holýho zadku Brada Pitta to přineslo i jiný benefity).



A teď pozor, začíná nám romantická hitparáda. Kupujem si hodně jídla, já si dokonce sama sobě kupuju talíř. Natešený do postele a na filmíčky a jídlo chvátáme domu. Doma podle polohy mojí žehličky na vlasy zjišťujeme, že tu někdo byl. Uklízečky ne, to by zřejmě muselo bejt uklizeno (i když, Maďarsko, jasně). Pozdějc zjišťujem, že byl někdo na patře kontrolovat odvětrávání v koupelně, nebo co. Bezva, tak proč nám nesplachuje záchod???


 

Doma ale opět cítíme závan kouzel. Když zjišťujeme, že u nás na pokoji zřejmě někdo byl, protože Kátina žehlička na vlasy je na úplně jiným místě, a že to nebyly uklízečky, protože tu pořád máme stejnej bordel, tak obě zatuhneme a s vyvalenýma očima přemýšlíme, co se to dneska sakra děje. Nejbolestivější rána ale přichází ve chvíli, když k tomu všemu zjistím, že nám nesplachuje záchod. V tuto chvíli padá v pořadí už druhý zvolání „kokoti maďarský“. Procházíme několika fázema, během kterých tyhle novinky zpracováváme. Říkáme si, že jde asi o problém na celým patře. Čekáme, až nám to někdo přijde vysvětlit. Píšeme nasraný maily koordinátorce. Potom nás napadá, že bychom mohly začít splachovat sprchou. Po vypití piva, který už jsme totálně potřebovaly, Káťa konstatuje, že to je asi způsob, jakým se v Maďarsku drží suchej únor. Na chvíli se s tímto vysvětlením smiřujeme, necháváme to být a oddáváme se filosofickým úvahám na téma počet piv v naší ledničce. Ptám se Káti: „Kdo z nás je větší alkoholik, když ty máš v ledničce víc piv než já, ale já jich zase víc piju? Jako vážně: Je větší alkoholik ten, kdo střádá zásoby, nebo ten, kdo rychleji pije?“ Uvažování už ale bylo dost, Káťa chce být ženou činu, a tak říká: „Hele, pojď zkusit ten záchod vyřešit, bude to prdel!“ Vůbec totiž nejde o ten výsledek, hlavně abychom se pobavily, žejo. Píšeme teda lísteček maďarsky o tom, že nám nefunguje záchod, a můžeme se potrhat smíchy. To ještě ale netušíme, že právě tento lísteček skvěle poslouží jako krok k uzavření novýho přátelství. A to s paní protivnou vrátnou, která díky tomuto našemu maďarskýmu pokusu úplně pookřála. Poprvé po týdnu se i usmála. A to považujeme za největší úspěch a máme lepší náladu, i když se dovídáme, že splachovat začneme asi až zejtra. Ale zejtra je taky den!



Splachujeme sprchou, ha! A sedíme u stolů a zpíváme si "Nedals mi kytku na Valentýna". Počtvrtý. A jako dospělý a soběstačný ženy se rozhodujeme, že ten problém budeme řešit po svym a z knížky maďarský konverzace skládáme věty, abychom byly schopný Maďarce na recepci vysvětlit, o co tady kráčí. A dokonce se na nás usmívá!!


15. února 2017, středa
(Marti pracovní název: Zabijte nás do hlavy, pls.)


Přednáška nám začíná v 8:15. To je asi za trest nebo co. Rozhodně to neni fér. A pak čtyři hodiny čekáme na další hodinu! Vopruz prostě. Je nám zima. A jsme unavený. Marťa spí v Subway a budí se s děsně roztomile otlačenym svetrem na obličeji.

 

Dneska je to fakt síla. Vstáváme v nekřesťanskou hodinu, abychom ve škole byly v 8:15. Je nám zima. První seminář je celkem super, a tak upouštím od té ranní nasranosti, kdy jsem si říkala, jestli má vůbec cenu vstávat. Problém je v tom, že po skončení semináře máme celý čtyři hodiny volna. Venku je taková kosa, že jsme líný jet domů a pak zase zpátky, takže zůstáváme v univerzitní kavárně a máme dohodu, že budeme srkat pomalu, abychom moc neutratily. To ale prostě nejde, protože je zima i vevnitř. Jdeme teda bloudit po městě a hledat lepší podnik. Jsme úplně znechucený. V další kavárně zjišťujeme, že tentokrát nemají jídlo, takže jsme ještě znechucenější. Musím si dát pivo, a to ještě ani není poledne. V hloubi duše ale cítím, že jinak to nejde. Potom jdeme na jídlo. Já dodržuju roli štamgasta v PizzaKingu, Káťa tentokrát polevuje a táhne ji to do Subway. Vůbec neprotestuju. Je tam teplo a můžu se na půl hodiny prospat.



Na další hodině máme překládat Ovidia z originálu do angličtiny. Vybuchuje mi mozek. Marťa mě uklidňuje a tahá z prohlubující se deprese.
Doma otevírám knížku o maďarskejch dějinách a budim se o hodinu později.


 

Druhej seminář je naprosto šílenej. Jako „rozehřívací“ textík dostáváme úryvek z poezie a jsme do toho hozený jak do přehrady, když vás chce někdo naučit plavat. Prostě musíme překládat a přepínat mezi třema jazykama. Když se úplně zničený dostáváme domů, tak máme radost, že splachování spravili až dneska, protože se stalo aspoň něco, co nám zlepšilo náladu. Vlastně nám ale dělá dobře i pocit, že zítra máme zase volno. Jdeme teda na jedno pivo. Všem čtenářům tohohle blogu i nám samotným je tak trochu jasný, že u jednoho to dneska nezůstane.



Večer jdeme na jedno točený pivo do baru v přízemí. Kolem půlnoci stojim venku se čtyřma Maďarama a ztrácim lehce přehled o tom, kdo kdy mluví kterym jazykem. Ani nevim, kolik je hodin, když jdeme spát.


16. února 2017, čtvrtek

 

Nezůstalo. Bylo to náročný. Dneska se odmítáme hejbat. Jedinej pohyb, na kterej jsme obě dvě ochotný přistoupit, je přesun ingrediencí a hrnců do kuchyně. Máme prostě chuť na něco lepšího než instantní nudle. Třeba na instantní kaši nebo rajskou, na což už je prostě potřeba sporák. Dneska je to filmovej den. Pouštíme si třeba Lásku na kari. To nás přivádí k myšlence, že dneska bychom si určitě zasloužily aspoň jednu Michellinskou hvězdu. Káťa konstatuje, že až budeme schopný příště i něco nakrájet, tak to bude dokonce na hvězdy dvě. Jsme na sebe pyšný. Večer odcházíme na další párty na koleji, tentokrát plánovanou. Tady začínám poprvé pociťovat škrabání v krku a vzpomínám na tu uprskanou slečnu na Quaestuře. Přece jenom jsem tehdy neodešla s prázdnou, to je moc milé zjištění. Nicméně si to nechci připustit a vydávám se s Káťou na taneční parket uskutečnit vůbec první dnešní opravdovej pohyb. Nejdřív mám klasický kecy, že tancovat prostě neumím a že to dělat NEBUDU. Pořád ta stejná písnička, kterou všichni znáte, každej má takovýho kámoše. Po chvilce to ale začíná být celkem sranda a já ve svých jednadvaceti letech odhaluju povahu klubové zábavy. Už se ale stejně těším na zítřejší jazzovej koncert, kam máme jít s děckama už podruhé.

 


Čtvrtek je taky bezva den. A víte proč? Protože taky nemáme školu! Celej den se střídáme jenom mobil, spánek, knížka, jídlo, film. Stíháme dva filmy a sníst všechno, co v tomhle pokoji snad máme k jídlu.

Ale pozor, večer párty! Organizovaná je v tom baru v přízemí, oficiálně je to ELTE Music club a dostáváme pásky na ruku a dokonce si odškrtávaj naše jméno ze seznamu, protože vstup máme za to, že tu bydlíme, zadarmo. Marťa tvrdí, že dá tak jedno pivo a jde a že rozhodně nebude tancovat. Za ani ne dvě hodiny už křepčíme na parketě všichni. Na památku máme teď na pokoji oranžovej věnec od Jégru.


17. února 2017, pátek

Jdeme do školy. Což neni uplně přesný vyjádření, protože mnohem víc jdeme do muzea. A tak dvě hodiny sedíme na zemi v lapidáriu a civíme starej pohřební kámen popsanej latinsky a snažíme se přepsat, co je na něm jako napsaný. Chce se nám děsně spát.


 

Budím se s bolavým krkem. Dneska večer teda asi nikam nejdu. Musím zůstat doma a pořádně si užít ten dárek od slečny na studijním. Musíme ale do školy. Káťa s mírnou kocovinou a já uchraptěná. Potřebujeme tam být dřív, protože dnešní seminář se koná v muzeu, takže se tam chceme trošku zorientovat a koupit si povinnou literaturu. Na zastávce busu ale zjišťuju, že jsem doma nechala šalinkartu/semester pass. Musím se vrátit na kolej. To nám ten den pěkně začíná. Jako bolestný si na stanici metra kupujeme aspoň fornetti, což je fajn. Celý dopoledne pak trávíme zíráním na latinský náhrobky z 1. a 2. století a snahou o jejich transkripci. Cestou ze školy nadáváme, že kombinace čtvrtečních zábav na koleji a pátečního předmětu je prostě smrtelná. Jdeme ještě nakoupit, protože už potřebujeme prací prášek a aviváž. Z obchodu odcházíme každá s plnou taškou jídla, po pracím prášku ani stopy.


Celej den ležíme a lenošíme. Večer se odhodlávám a vyrážim s mezinárodníma studentama na house párty k jedný Maďarce. Jsem upřímně překvapená, že se do místnosti, která má tak 4 x 6 metrů vejde 20 lidí. Po třetim pivu se směju polskejm vtipům a taky pozoruju jednu Číňanku a jednu Japonku, jak se spolu bavěj maďarsky.

 

Magyarország, týden první

před 4 lety11.2.2017, 0:00

Máme za sebou první pracovní tejden v Budapešti. Bylo toho dost, v podstatě každej den jsme padaly večer únavou na polštář a usínaly, jak zabitý, aniž bysme měly za sebou jakkoliv namáhavej fyzickej výkon. Jenom nám prostě mozek pracoval na dvěstě procent a vysílal do vesmíru otazníky při každym střetnutí s jakymkoliv nápisem v maďarštině.
Osobní deníček předkládám k nahlédnutí. Je to dloluhý. Ale v krátkejch větách.


5. února 2017, neděle
Budim se v Brně a děsně mě bolí břicho. Nesnědly jsme toho v sobotu večer uplně málo. Dobaluju z poloprázdnýho pokoje poslední věci do kufrů, válim se na svlečený posteli a točim s Aví první stream, zatimco čekám, než přijedou naši. Posléze se nostalgicky loučim s bytem a se slzou v oku s Aví. Jedeme pro Marťu.

O dvacet minut pozdějc stavíme na benzínce. Já a táta nemáme cigarety. Kupuju karton a prodavač mi ho po krabičkách sype do igelitky, protože ho nemá vcelku. Kouříme před autem a já nakonec ještě běžim koupit kafe. Prodavačka mě poznává jako stewardku od RegioJetu. Sedáme do auta a konstatujeme, že nám nefunguje autonabíječka. Táta jí jde koupit. Konečně odjíždíme.

Za půl hodiny stavíme na hranicích, slovenská dálniční známka. Mam eura a forinty, chtěj český, tak to platí táta. Slibuju mu za to oběd.

Za hodinu jsme v Bratislavě, jdeme na oběd s mojí ségrou a jejím přítelem. Já a Marťa jsme jediný, co pijou pivo. Platim tátovi oběd, fakt.

Deset minut po výjezdu z Bratislavy jsme na dalších hranicích. Ze samýho přesvědčení, jak to na Rajce znám ukazuju tátovi špatnej sjezd na dálniční známku pro osobáky a jedeme do zákazu vjezdu. Běžim se zeptat opodál stojících policajtů, co jako teď. Oni nevzrušeně a překvapeně, že to máme nechat u svodidel stát, přelízt je a jít si jí koupit pěšky. Za náma v tu chvíli dojíždí do toho zákazu další auto. Forinty neberou. Mamka konstatuje, že furt zastavujem, jak mhdéčko.

Následující hodinu vydržíme jet soustavně, kousek před Budapeští je otec přehlasován a sjíždíme na maďarskou benzínku. Mamka v návaznosti na něco, co už si nepamatuju, prohlašuje, že tahle země neni uplně normální.

Přijíždíme do Budapešti, jdu vyřídit na kolej, aby nám otevřeli bránu na auto. Ženská v recepci se mnou nemluví. Když přejdu do konverzace ve stylu "car, auto", zavrčí na mě "I andrsteend!". Přebíráme prozatímní klíč s číslem pokoje 918. Ano, v devátym patře. Výtah malinko připomíná horor. Naši nám pomáhaj se zavazadlama a odjížděj. My jsme poněkud rozčarovaný, v pokoji jsou cizí hadry, otevřený pivo a víno v ledničce, kyselý okurky a hlavně nebetyčnej bordel. Koordinátorka přes kolej vypadá neutrálně, místy pobaveně. Děláme druhej stream. Následující dvě hodiny umejváme celej pokoj Marti malinovym sprchovym gelem. Koupelna změnila barvu. S překvapení zjišťujeme, že i lednička je původně bílá.

Potřebujeme pivo. Marťa prohlašuje, že tady bez piva nebude. Vyrážíme na benzínku, která je zavřená. Po dalších patnácti minutách nacházíme jinou, která je otevřená. Máme pivo, jsme spokojený. Jdeme spát.

6. února 2017, pondělí
První cesta na fakultu. Doprava je trochu improvizace, protože ani jeden autobus, co byl napsanej v neoficiálních radách, na tý zastávce ve skutečnosti nejezdí. Na fakultě míříme do třetího patra a ve druhym zjišťujeme, že vejš schody nevedou. Pak teda nacházíme přístavek. Registrujeme se a potkáváme prvního Čecha. Pijeme pivo v univerzitnim klubu v kampusu. Nakupujeme něco k jídlu, což je v tomhle jazyce malinko oříšek. Kupujeme i pivo, prodavač po mě chce občanku.

Večer mi píše moje mentorka, zdejší maďarská studentka češtiny, co všechno musíme udělat a že nám s tim pomůže. Píšu jí, že už všechno máme a ať mi radši poradí ňáký hospody a kde je nejbližší department store.

7. února 2017, úterý
Na desátou jedeme na fakultu, kde se má konat ňáká prohlídka pro zahraniční studenty. Stíháme druhou půlku a dozvídáme se, kde je copy centrum a menza. Ukazujou nám univerzitní klub, kde jsme byly v pondělí.

Ze seznamu podniků, co mi poslala mentorka, vytahuju náhodně dva, zdekujeme se z prohlídky, první jdeme na kafe a sendvič a následně na víno. Je zhruba jedna odpoledne a my objevujeme na následující (minimálně) tejden náš oblíbenej bar. Po několika hodinách jedeme do obchoďáku, nakupujeme zbylý potraviny, pivo a Marťa si kupuje nový lacláče. Ani jedna jsme se ještě nekoukly na bankovní účet.

V půl osmý večer si jdeme nechat zaregistrovat počítač do internetový sítě. Ve frontě potkáváme dva Poláky, zakecáváme se a zvou nás večer na pivo. S Marťou točíme druhej stream a v deset se vydáváme na pivo do baru v přízemí našich kolejí. Odmítáme pít Staropramen, takže pijeme něco maďarskýho. Potkáváme spoustu dalších lidí včetně druhýho českýho spoluobčana, kterej teda reálně moc v ČR nežije, ale i to se počítá. Konstatujeme, že je děsně divný bavit se s Polákama anglicky. Marťa domlouvá s jednim Japoncem na pátek jazzovej večer v jednom baru. Pořád pijeme maďarský pivo.
Ocházíme v pravej čas.

8. února 2017, středa
Spíme. Dlouho. Kolem poledne se sebou Marťa svádí krutej vnitřní boj, že půjde do nedaleký sámošky na průzkumnej nákup. Zhruba po hodině vyhrává a statečně odchází. Já ho svádět ani nezačala. Zvednu se z postele a jdu si natočit čtvrtou sklenici vody. Koukám na Vyprávěj.

Marťa se vrací a následujících několik hodin neměníme polohu.

Večer odcházíme na akci, která se jmenuje Speed Dating. Moc aktivně se nezapojujem, pijeme pivo a kecáme se stejnou partou jako v úterý. Životní lásku nenacházim. Odcházíme poměrně rozumně a tudíž doprava nočníma autobusama se nekoná. Umíme zpaměti říct, že něco je příští zastávka a že je to přestup na metro.

9. února 2017, čtvrtek
Spíme. Na fakultu, tentokrát právnickou, jedeme až na druhou odpoledne. Hodinu po začátku oficiálního vítacího ceremoniálu. Účastníme se takzvanýho information market, na kterym se dozvídáme jako novinku jen to, že za anglický kurzy chtěj hodně peněz, a zhruba po deseti minutách v budově odcházíme. Do toho oblíbenýho podniku z úterka. Tam sedíme zhruba do šesti a pak odjíždíme na zastávku RegioJetu a večer trávíme u hotelu s posádkou autobusu, která mi přivezla tašku zapomenutejch věcí. Pořád pijeme maďarský pivo.

Běheme cesty zpátky neustále překvapujeme samy sebe, jak se za minimum dní stíháme orientovat v dopravě. Konečně mam studentskej kupón.

10. února 2017, pátek
Vstáváme moc brzo. Chce se s náma sejít oborovej koordinátor a hodit řeč. Zve nás na kafe a je bezva. V tom lokále po jeho odchodu ještě zůstáváme a domů pak jedeme jinou trasou, jakože objevitelsky. Obhlížíme tu sámošku, co Marťa už jednou obhlížela, během toho, co jsem ležela u Vyprávěj. Doma pak intenzivně odpočíváme. Koukám na Sherlocka, ale to je vedlejší.

Večer jdeme s partou pěti dalších lidí na jazzovej večer. Muzika je hezká, ačkoliv zní místy jako soundtrack k sebevraždě. Připadám si jako v obejváku s dalšíma padesáti lidma. Hodně přemejšlim a moc se mi to líbí.

Vracíme se na kolej, kde je v místnim baru velká párty. Odcházim na jedno pivo. Tancujem na rádiový popovky, je tu šíleně lidí a mě to baví. Podotýkám, že třetí pivo už si nedám. Odcházim spát.

11. února 2017, sobota
Vstáváme pozdě a užíváme si to. V obchoďáku si kupujeme krom jinýho lak na vlasy. Jedeme se podívat na budovu parlamentu, v podchodu metra si kupujeme kafe a pak sedíme u řeky dokud nám kelímky s kafem a cigareta nepřimrzá k prstům. Jedeme starym metrem na Náměstí hrdinů a ohřejváme se v budově muzea. Prohlížíme si krásný pohledy v suvenýrech a ani jeden nekoupíme. Končíme znova v našem oblíbenym baru.

Právě teď sedíme v pokoji a koukáme do počítačů. Telefonujeme domů. A pivo nepijeme. Ještě nebo už, což je těžko říct.
 

Jak se to stalo?

před 4 lety6.2.2017, 0:00

Byl leden nebo únor minulýho roku a já a moje spolužačka Marťa jsme seděly v La Solitaire, suprovym kavárnobaru v Brně, kterej dneska už bohužel neni, protože ho někdy v dubnu zrušili, a pily jsme víno. Hodně vína. Odhadem jsme každá měla vypitej tak půllitr. A zrovna v tu chvíli padla otázka, už ani nevim, která to nakousla, jestli tý druhý taky přišel ten mail ohledně termínů uzávěrky přihlášek na Erasmus. A někdy během týhle debaty padlo to osudný, lehce přiopitý: "Hele a co kdybysme jely? Třeba do Maďarska!"


Teď je únor roku 2017 a já ležim v posteli, na kolejnim pokoji, v Budapešti. My jsme si tu přihlášku nakonec totiž fakt podaly a k tomu všemu nás nakonec fakt vybraly. On to teda nebyl žádnej závratnej úspěch, jenom v ročníku na oboru, kterej studujem, jsme jediný dvě duše. A k tomu když jsme se ptaly oborovýho koordinátora, jak to s tou Budapeští tak chodí, řek nám, že to uplně nemůže říct, že tady nikdo na Erasmu nebyl, ani nepamatuje. Takže ona ta nominace prostě ňák přišla a my byly vychechtaný, že nás vybrali i s těma blábolama, co jsme napsaly do motivačního dopisu. Od tý doby jsem na to samozřejmě nezapomněla, jenom má člověk pocit, že když je to celý za rok, tak je to ještě děsně daleko. Akorát to, že je to děsně daleko, jsem si řikala v podstatě ještě ve čtvrtek, když jsem balila tejden před odjezdem věci, abych uvolnila pokoj svý nový spolubydlící. No, a teď tady ležim a cejtim se ještě pravzvláštnějc, než když jsem se stěhovala do Brna. Než když jsem seděla na zídce a s cigaretou v ruce mávala do auta mámě s babičkou, když odjížděly zpátky do Prahy, a v druhý ruce žmoulala klíče od novýho bytu. Od bytu, se kterym jsem se dneska loučila skoro se slzama v očích. Tak moc se ňáký místo může stát za rok a půl vašim domovem.

Možná si řikáte, co se vám timhle článkem snažim říct. Takže jasně, z velký části to, že jsem v Budapešti. Ale taky to, že jsem se před pár lety rozhodla, že si svůj život budu dělat poněkud složitější, než by bylo nezbytně nutný a zatim je to docela jízda. Snažim se vám říct, že se prostě nemáte bát. Ať už odstěhovat se do země, kde lidi mluvěj naprosto nesrozumitelnym jazykem, nebo čehokoliv jinýho. Bojte se jenom tak hezky, zdravě, aby si člověk zachoval aspoň špetku zdravýho rozumu a pracoval s pudem sebezáchovy. A abyste si potom s hezkym pocitem dali pivo na úlevu.

Ale nesnažim se bejt ani hluboká jako motivační citát, ani inspirující jako kouč osobního rozvoje. Uplně narovinu tady spíš sedim a řikám si, co všechno (capslockem, kurzívou a všim možnym VŠECHNO) je teď jinak. Ano, já vim, že život se mění, lidi se mění, všecko se mění a nikdo nemá několik let neměnej život. Ale když sedíte na kufru v Budapešti, zatimco dva roky zpátky jste ještě neměli ani maturitu a neměli šajna kolik stojí takovej pytel pracího prášku, tak si fakticky řikáte, tak si já fakticky řikám,

jak se tohle všecko stalo?



P.S.: Vyprávění o stěhování a prvnim dni/prvních dnech bude, slibuju.
P.P.S.: Jenom na to teď ještě nemam energii.
P.P.P.S.: ALE ZATIM VŠECKO DOBRÝÝ! 
 

Diagnóza: zkouškový

před 4 lety9.1.2017, 0:00

Dvakrát do roka v životě studentstva přichází období hysterie. Období hysterickýho shánění poznámek, vymejšlení zlepšováků, psaní statusů na facebook, sdílení fotek a zoufalýho uklidňování sebe sama i sebe navzájem. Dokážu si představit, jak moc jsme s tim otravný, faktem ale zůstává, že kdyby chtěl kdokoliv z nás například cokoliv napsat, ať už seminárku na libovolný téma ze studentskýho života, deník, román nebo třeba článek na blog, nabízí se tohle období jako na zlatym podnose. Žádnej student neni nikdy víc studentem než právě v tuhle dobu. Já považuju tuhle honbu za zelenejma políčkama za diagnózu, zejména kvůli nespočtu stejnejch příznaků. Zkouškový období potom za pravidelnou epidemii.

Prevence většinou nefunguje. Začneme s ní všichni tak půlroku předem. Svědomitym slibem, že si budeme dělat poznámky a začneme psát všecky seminárky včas. A učit se budeme samozřejmě průběžně. V půlce semestru jsme strašně překvapený, že už je půlka semestru, přitom my jsme se sotva probrali z mnohonásobný kocoviny po všech těch večírcích na jeho zahájení. Tak si dojdeme půjčit knížky do knihovny a velice rozvážně je začneme otvírat. Abychom je prozkoumali a zase zavřeli. Pustíme si další díl seriálu a najednou, uplně z ničeho nic nám na dveře zaklepe zkouškový.

A v tu chvíli začíná ten opravdickej boj se sedmihlavou saní. Po počátečnim šoku otevřeme s chladnym kalkulem diáře a začneme počítat, kombinovat a rozvrhovat. Vytvoříme si naprosto geniální plán, kterej v první fázi za geniální doopravdy považujeme. Někteří z nás dokonce podlehnout kouzlu vytváření systematickejch plánů učení. No a pak ten diář zase zavřem, protože přece jenom času dost, teď už to neuspěchám, že ano, a mam přece plán. Přichází doba neustávajícího vzájemnýho dialogu na téma "už bych se vážně měl začít učit" a "mam toho děsně moc, tyjo" zatimco přehazujeme z ruky do ruky skleničku vína. Učit se začneme den před první zkouškou. Večer. A pak už nastává ten stejnej opakující se scénář, kolotoč, kterej jede děsivě rychle, ale nejde z něj vyskočit.

Na kupičku před sebe si srovnáme všecky poznámky (po tom, co se nejdřív intenzivně věnujeme jejich shánění od poctivějších spolužáků, protože, jak jsme si řekli, ta prevence uplně nefunguje), pokusíme se je celý zběžně přečíst a hlasem zvednutym o oktávu zkonstatujeme, že to nemáme šanci stihnout. Přichází fáze selekce. Dělíme na tři kategorie: "tohle se fakt musim naučit", "tohle by taky bylo dobrý, abych věděl" a "tohle by bylo fajn vědět, ale neni to nezbytný". Začneme se učit první dvě. Zhruba o půlnoci propadáme první vlně zoufalosti, kdy jsme naprosto přesvědčený, že to nemá smysl, že neumíme nic. Prohlížíme si data následujících termínů a držíme kurzor na tlačítku odhlásit se ze zkušebního termínu.

Pak přichází fáze odhodlání, kdy se snažíme vyhecovat a s novou popůlnoční vervou se do toho pouštíme znova. Postupně rezignujem i na druhou kategorii a dostáváme se do stavu "stačí mi éčko, sakra". Vaříme si osmý kafe, případně pijeme druhej litr zelenýho čaje. Ve čtyři ráno stoprocentně víme, že nevíme vůbec nic a s teatrálním vzdychem odhazujeme štos papírů. Ve sprše absolvujeme vnitřní monolog o tom, že už na tom nesejde, stejně nejhorší, co se může stát je, že to prostě nedáme, tak co, pokusy máme ještě dva. Nastavujeme budíka a telefon nám nemilosrdně ukazuje, že před sebou máme tři hodiny spánku.

Ráno jsme ve stavu podobnym všem těm ránům po všech těch semestrálních večírcích, jenom tentokrát vyměňujeme důvod "včera jsem se hrozně opil" za "včera jsem seděl do čtyř do rána ve studovně". Holky oblíkaj sukně, ve větší nouzi výstřihy. Někteří kontrolují v zrcadle rudý oči po večernim zoufalym pláči. Na zkoušku odcházíme s pocitem definitivní rezignace a půlku spolužáků vítáme s hořkym "neumim nic". Tu druhou půlku máme chuť umlátit nepřečtenou odbornou knihou do bezvědomí.

Hodinu po zkoušce, případně hodinu zveřejnění výsledků si dáváme v poledne panáka a s bujarým veselím oslavujeme, že jsme to naprosto nepochopitelně udělali. Dokonce si po několikadennim půstu, respektive životu o konzervách, kupujeme něco k jídlu, někteří i vaří. Leháme do postele, pouštíme seriál a dospáváme spánkovej deficit. Budíme se dopoledne a s vědomim zítřejší zkoušky v nás klíčí pocit, že už bychom se vážně měli začít učit.

A tak si na kupičku před sebe srovnáme všecky poznámky...

Změny nezměny aneb šestnáctka v kostce

před 4 lety31.12.2016, 0:00

Loni jsem na Silvestra odmítla cokoliv rekapitulovat a k čemukoliv se vracet. Což bylo vcelku pochopitelný, konec roku pro mě tehdy nebyl žádná hitparáda. Zároveň to byl rok obrovskejch změn a já vlastně nevěděla, jak je dost dobře popsat. A tak jsem si letos řekla, že ten uplynulej tentokrát vezmu a zrekapituluju, hezky se všim všudy, skoro statisticky. Pro mě byl rok 2016 mnohem klidnější, usazenější, jestli to tak jde říct, a na první pohled se skoro nic moc velkýho a převratnýho neudálo. Na druhou stranu to ale bylo období, ve kterym se potichounku potvrdilo všecko z roku předcházejícího a tak nějak můj život nenápadně a po špičkách popošel. Chtěla jsem původně napsat kam popošel, ale nenapíšu, prostě jenom popošel. Takže proto ty změny nezměny. Ale aby to zase nebudilo pocit, že se nedělo vůbec nic, vzala jsem si blok a vypsala jsem si co nejvíc věcí, který se staly. Seznam předkládám.



V roce 2016 jsem...

...zvládla úspěšně absolvovat dvoje zkouškový, i když občas s rukou na plicích a hadrem na hlavě.
...se konečně blíž seznámila s mojí, v současnosti už jedinou, spolužačkou z latiny. Hned na prvnim rande jsme se přiopily a vzešla z toho přihláška na Erasmus, kam jedeme za měsíc.
...litovala, že zrušili mojí oblíbenou brněnskou hospodu a připadala jsem si u toho, jakože už jsem v Brně tim pádem děsně zabydlená.
...zveřejnila dvacetosum článků na blogu, z čehož jsem ale nenapsala všechny jenom já.
...taky založila Pražandě facebookovou stránku a u každýho novýho lajku byla dojatá jako patnáctiletej youtuber mamča, když její děcko vyžvatlá první slovo. <3
...byla uplně celej rok nonstop zaměstnaná.
...hned dvakrát přísahala, že si budu už vopravdu psát poznámky a dělat seminárky včas.
...rozhodně nepřečetla tolik knížek, kolik jsem měla.
...si zamilovala chodit v Brně do kina.
...dostala jednu pokutu za jízdu na černo. Ze dvou dalších jsem se zvládla vykecat.
...oslavila jubilejní dvacátý narozky. Dostala jsem kromě jinýho dort s motivem Frozen.
...se dočkala toho, že se mi Aví přistěhovala do Brna. <3
...jsem koupila první vysavač v životě.
...jednou dosáhla povýšení, pokud se tomu v naší firmě vůbec dá takhle řikat.
...byla na třech pasování prváků a taky zjistila, že se tenhle zvyk v Praze na vysokejch vůbec nedrží.
...přišla o jeden telefon a pořídila si místo něj iPhone, což považuju do teďza geniální nápad, děkuji za pochopení.
...konečně přestala utrácet za umělý nehty a začala si je dělat sama.
...se začala učit už pátej jazyk, konkrétně starořečtinu.
...byla poprvý na vánočnim večírku Student Agency.
...pořád neviděla Jančuru.
...nainstalovala do svýho pokoje v Brně dvoje další světýlka.
...poprvý letěla sama letadlem.
...nechala po roce a půl vyvolat film z foťáku.
...slavila první pedagogickej úspěch, když můj kamarád udělal úspěšně zkoušku z latiny.
...utratila za cestování tolik, že to ani nechci vědět.
...si nechala udělat dvě tetování.
...poprvý v životě zaspala do práce. A nemělo to žádnej postih.
...se ani jednou nestěhovala.
...překročila hranice jedenácti států. Z toho šesti z nich bez platnejch dokladů.
...poprvý v životě přešla k jinýmu operátorovi.
...byla celej rok nezadaná.
...přišla k nový sestřence. <3
...pořád nebyla u nás v baráku ve sklepě.
...omylem zlikvidovala jednu kytku.

Tak. Víc mě toho nenapadlo. Teď se nebudu nijak významně loučit. Ani letos si nebudu dávat předsevzetí, ale narozdíl od loňska neplánuju o půlnoci brečet jako želva. (Hah, uvidíme.) Příští rok bude jízda, tim sem si naprosto jistá. Já si teď jdu vzít klobouk, abych mohla před novym rokem smeknout, a jdu slavit. Jděte taky, protože jak na novej tak po celej.

PF 2017 <3

 

Opouštět Brno aneb jak se mi to letos podařilo nepodělat

před 4 lety17.12.2016, 0:00

No jo, no jo, já vim. Po dlouhý době zase explicitní výraz v názvu článku, ale když ono to muselo bejt. On tam je totiž vlastně z radosti. Víte, loni, přesně tak touhle dobou jsem psala článek, kterej se jmenoval K čemu Vánoce? Můžete si ho přečíst TADY, kdybyste byli zvědavý. Úplně jsem si na tu náladu vzpomněla, pochopitelně teda už víckrát v prosinci, ale nejvíc když jsem ve čtvrtek odjížděla z Brna na Vánoce do Prahy.

Začlo to už se začátkem zápočťáku. Vrátila jsem se z Bratislavy a byla jsem skálopevně rozhodnutá, že letos to zvládnu. Ne jako loni, kdy jsem zápočťák totálně (ha!) podělala. Letos budu hrdina, budu se učit, zjistim, jak vypadá celouniverzitní počítačová nonstop studovna a navštívim potřetí v životě knihovnu historickýho ústavu. Já jsem si dokonce napsala časovej harmonogram na každej den s hodinovejma rozpisama, co a kdy a jak dlouho budu dělat. A skoro fungoval! Měla jsem na každej den jednu zkoušku a ještě během toho napsat analýzu na odbornej časopis, kterej jsem v životě ani neviděla jsem musela přece jen důkladněji prozkoumat. Od pondělka do čtvrtka jsem chodila spát každej den nejdřív ve čtyři ráno. (Ve čtvrtek teda taky, ale to už nebylo kvůli zkoušce, ale protože párty.) A teď je pátek a je to za mnou. Nevim sice ještě jestli všechno úspěšně, ale rozhodně už teď vim, že oproti loňsku je to obrat o stoosumdesát.


Ve čtvrtek po poslednim testu jsem si sbalila do kufru část knihovny filosofický fakulty (ne, dobře, kecám, jenom asi osum knížek, ovšem váha byla ekvivalentní), obdarovala spolubydlícího dárečkama a vyrazila na nádr. Řeknu vám, po tom co se za mnou zaklaply dveře od baráku se mi skoro chtělo vzdychnout. Normálně jsem cejtila, že to loučení na ty dva tejdny prožívám! A měla jsem pocit, že se mi skoro bude stejskat, jo, tu chvíli. Zároveň jsem byla taková, nevim moc jak to říct, zvláštně vyrovnaná. (Hah, nevim, je to blbý slovo a to jsem se fakt snažila.) Během zápočťáku se mi totiž podařilo uvědomit si ještě jednu věc, takovou vlastně hrozně velikou. Nevim díky čemu to vlastně bylo, možná člověk krapítek zešílí, když několik dní po sobě děsně málo spí a jeho mozek jede na agregát ze zelenýho čaje. Každopádně, cejtila jsem se spokojeně. Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou někde od někoho (bližší určení hadr) četla takovej citát, kde se psalo, že lidi si příliš často pletou štěstí s euforií. A to je asi ono. Já nebyla v takovym tom stavu, kdy jste v euforii, štěstí a pozitivita z vás střílí do všech stran. Ale byla jsem spokojená. Mam se hezky, mam dost z toho, co chci. Baví mě prostě žít zrovna ten život, kterej mam, a věci v něm mě vlastně opravdu naplňujou. Včetně nocí ve studovně, těžkejch testů z latiny a řešení vánočních dárků poukazem na párek v rohlíku za patnáct korun. (Ne to jsem neudělala to poslední, ale nápad to vlastně neni špatnej.) Ještě neni konec roku, ještě pořád máme celou půlku měsíce, ale já už vim, že letos na Silvestra budu bilancovat uplynulej rok. A děsně se na to těšim!

Včera v noci jsme se po půlnoci vyhrabaly ze studentskýho klubu v Celetný, nechaly zavazadla na hlídání kamarádům a uplně spontánně jsme se jak natěšený malý děcka rozběhly, tři bláznivý holky, na Staromák, podívat se na stromeček. Mym starym foťákem na film jsem holky fotila, jak skákaly do vzduchu a se smíchem jsem nějakejm vyjukanejm cizincům, co nám přišli první pod ruku, ovíněně vysvětlovala, že you have to look through it and press the button harder, když nás fotil spolu. Bylo mi krásně. I když spousta věcí v mym životě neni euforickejch, mam se jinak než před rokem. Mam se spokojeně. <3

 

starší → ← novější