Úplně jednoduše o Praze

před 4 lety13.12.2016, 0:00

Když jsem se ptala Káti, o čem mám psát, řekla, že o Praze. Abych pravdu řekla, nebyla jsem dvakrát nadšená, protože mě pražská múza nějak ne a ne políbit a mě napadalo tisíc věcí snad ke všem ostatním tématům kromě Prahy, u který se mi vybavil akorát tak Hrad a o tom se posledních pár let dá psát leda sprostě. Nakonec jsem se tak nějak rozhodla (múzou pořád nepolíbená), že zkusim zkrátka jen tak sepsat, co v mejch očích dělá Prahu Prahou a třeba se i sama dobrat k tomu, proč se mi i po devatenácti letech života v tomhle městě zatají dech, když přijdu večer k metronomu a před očima se mi otevře výhled.

V Praze žiju od narození. Táta je sice Moravák a máma je tak trochu z Krkonoš, ale Pražačka jsem asi stejně. Prvních 15 let jsem bydlela s rodinou v Dejvicích. Kdo neznáte Prahu, je to taková ta čtvť, co je už bydlivá, ale ještě neni daleko od centra, takže jste odtud všude za pár minut a lezete tim na nervy všem, co musej z akcí odcházet v devět, aby byli do půlnoci doma. Když jsem byla malá, neměly Dejvice chybu. Pár metrů od domu jsme měli pekařství, kam mě máma posílala pro chleba a rohlíky a doteď si pamatuju, že mi na to na obojí stačila dvacka a ještě jsem si mohla koupit takovou tu kuličku z odpalovanýho těsta, co je v ní smetanovej krém, kterej člověku vyteče do pusy, když se do toho kousne. Kromě pekařství tam byla i malá sámoška, kam jsem zas chodila na výpravu pro mlíko v pytlíku, který jsem pak vždycky nosila domů v náručí jako miminko, z části proto, aby se ten pytlík neprotrhnul, ale hlavně proto, že mě bavilo, jak se v něm to mlíko srandovně přelejvá. Přímo v našem domě byl dole takovej děsně drahej obchůdek s dárkovejma předmětama, kterej mi dlouhou dobu nepřišel nijak zajímavej, dokud jsme s holkama od paní sousedky nepřišly na to, že tam maj zadarmo jako ochutnávku sekanej cukrkandl. Byl děsně lepivej, pomalu se rozpouštěl a vlastně mi ani nechutnal, ale chodily jsme tam na něj stejně, protože to se prostě muselo, když byl zadarmo. Na Vánoce vždycky na Kulaťáku postavili stan, kde se děla spousta věcí a hlavně u něj byla modrá telefonní budka, ze který si mohl člověk zavolat Ježíškovi a dát s nim řeč. 

 

Dejvice byly zkrátka čvrť jak se patří a my jsme si toho jako rodina užívali až do chvíle, kdy si všech těch dejvickejch výhod všimla někde nějaká pražská vrchnost a začala podle toho zvedat v našem rajónu nájem. Postupně mizelo všechno. Nejdřív obchůdek s cukrkandlem, kterej nahradilo casino, pak ježíškovská budka a nakonec i my. Přestěhovali jsme se do Břevnova, což je taky fajn čvrť, ale už je od centra o kousíček dál a hlavně neni na metru, což holt vždycky bude nevýhoda. Na druhou stranu jsem si díky tomu navykla jezdit hodně tramvají, kterou máme přímo pod oknama, takže když vim, že mi to jede ve čtyřicet tři, tak se klíďo můžu začít obouvat ve čtyřicet jedna a ještě ji stihnu. Přestože nám kvůli nim v pravidelnjech intervalech drnčej okenní tabulky, jsou tramvaje prima záležitost. Oproti metru maj tu výhodu, že z nich člověk vidí hezky ven, což je bezva třeba ve dvaadvacítce, která má podle mě jednu z nejpěknějších tras. Z Bílý hory jede k Hradu, pak dolů na Malostranskou, pak se protáhne kolem Jezulátka na Újezd, odkud to střihne přes most k Divadlu a pak přes Karlák až na Vinohrady a do Krymský, kde maj plno bezva podniků. Neni se co divit, že bejvá tahle linka dost natřískaná a to předevšim cizincema, který jsou chudáci všichni zmatený a vystupujou často o zastávku dřív, než by chtěli, protože pojem “příští zastávka” jim nic neřiká, a tak vystřelej jak splašený srnky ven, jakmile slyšej jméno svý stanice. Na jednu stranu je mi jich líto, na stranu druhou mě baví je pozorovat, jako ostatně všechny cestující v tramvaji a všech ostatních dopravních prostředcích. 

 

V pražský MHD člověk narazí na tolik různejch existencí, že až přechází zrak. Někdy je to babička svraštělá jak křížala z loňskejch Vánoc, jindy chlapík, co je tak vysokej, že se musí sehnout, aby prošel dveřma do metra. Na Praze mě odjakživa fascinovalo, že v jednom tramvajovym voze můžete za sebou vidět sedět bezdomovce s krabicákem, kterej si pro sebe nadává na svět a uhlazenýho businessmana, kterej si vyřizuje důležitý záležitosti na telefonu pomalu většim, než ten Forbes, co má položenej na klíně. A vy si můžete vybrat, jestli budete poslouchat bezdomovce, nakukovat přes rameno do Samsungu bussinessmanovi, nebo se třeba dívat z vokýnka a žasnout nad tim, že těch sto věží tam venku je tu beztak pro nás pro všechny, ať už se jim válíme u pat s krabicákem, nebo je z půlky vlastníme. A že i z toho výhledu u Metronomu nám může každýmu spadnout brada vlastně stejně a záleží jenom na nás, jakejma vzpomínkama a zážitkama si okořeníme ten pohled, ve kterym šuměj tisíce příběhů a kterej pulzuje životem. Já si tam osobně přihodim špetku starejch parket z Dejvickýho bytu, trochu toho mlíka v pytlíku a ovonim to třeba pravidelnym dobíhánim tramvaje, protože co si budem povídat, já když se začnu obouvat v těch čtvyřicet jedna, tak si pak stejně ještě vzpomenu, že jsem si nevzala mobil, no a to už je ta tramvaj skoro v zastávce žejo. Zkrátka a dobře, spíš než město je pro mě Praha takovou schránkou, do který se postupně ukládaj všechny ty srandy i smutky, co mě potkávaj a mně pak stačí slyšet zvuk brzdící tramvaje pod oknem nebo cejtit vůni Fornetti v podchodu vzadu za Muzeem a už se v tý schránce můžu přehrabovat a vědět, že tady jsem doma. A že je to fajn.

Autorkou článku je moje milá přispěvatelka Kristinka J. <3

P.S.: Ta malůvka je zase ode mě, Kristinka kreslí mnohem líp!

 

O decentním adventním cestování

před 4 lety10.12.2016, 0:00

 

Kdekdo by to asi nazval malicherností, povrchností a nesmyslem. Ano, za skromnejch dvacet let mýho života jsem měla možnost vidět poměrně hodně míst na světě. Pravdou je, že na spoustě z nich jsem byla jenom třeba jeden jedinej den. A tak si může spousta lidí říct, k čemu to je, vidět nějaký místo na pár hodin? A co člověk vůbec může za tak krátkou chvíli vidět? Může se potom vůbec říct, že jsem na tom místě opravdu byla?

Za mě jo. Asi nebudu vykládat, že všecky ty místa bůhvíjak znám, to vůbec ne. Ale z většiny z nich si pamatuju atmosféru, něco ve mě to místo nechalo, i kdyby se mi mělo jenom tak nenápadně vetřit do hlavy. Většinou si pamatuju, jak mi na tom místě bylo.

Cestuju hodně. V tom doslovnym slova smylu, jezdim prostě sem a tam. Ale co skutečně vidim?

V neděli jsem přijela asi o půl dvanáctý do Vídně. Byla jsem strašlivě unavená, nespala jsem v tý době už nějakejch dvacetosum hodin. K tomu všemu jsme měli ve Vídni vyjímečně asi pětihodinovou pauzu a já místo toho, abych se zavřela v autobuse a snažila se aspoň na pár hodin spát, jsem si koupila dva lístky na úbán a vyrazila k Rathausu mrknout se na vánoční trhy. Nedala jsem si ani svařák, ani vídeňskej párek, protože jsem si před tim dala kafe ve Starbucksu ani ne tak pro to kafe, ale proto, abych si tam mohla půl hodiny nabíjet telefon, kterej se mi pochopitelně vybil než jsem na ty trhy došla. Mlela jsem z posledního, jela na autopilota, ale ty trhy jsem viděla a jsem ráda za to, že jsem se tam mohla jít aspoň na tu chvíli projít.

Včera jsem zase vyrazila s mamčou za ségrou do Bratislavy, což byla taky taková trošku spontánní akce. To mi se všim všudy uzavřelo takovej můj pomyslnej vánoční trojúhelník Brno - Vídeň - Bratislava. V Praze jsem zatim od začátku adventu nebyla, jak paradoxní. Ovšem tešim se, příští tejden po zápočťáku a nejvíc na Mírák, protože ten mam radši než tu staromáckou klasiku.

Řeknu vám, Brno má krásný trhy. Ta vánoční atmosféra tady mi připadá taková, opravdická. Nepamatuju se, že bych někdy v Praze tuhle vánoční atmosféru samotnýho města takhle cejtila. Nemam teď na mysli přeplněný obchody, koledy ze všech stran, občas sníh a pompézní strom na náměstí. Myslim pocit, že i to město tak nějak slaví s náma. Možná po tom v Praze jenom šlapou tuny turistů, možná se ten pravej vánoční lesk ztratil mezi všema těma bleskama z foťáků, jen Brno mi o Vánocích připadá trošku víc to, vánoční.

P.S.: Ptala se mě minulej tejden kamarádka, jak prej si plánuju vyzdobit pokoj na Vánoce, když už tam mam čtvery světýlka na stěnách normálně. Trošku mě to rozhodilo.

P.P.S.: Přemejšlim, že jedny sundám a navěsim dovnitř do okna, aby to bylo jasný.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kam až sahá lidská lenost

před 4 lety1.12.2016, 0:00

Tenhle článek měl vzniknout už tak dva tejdny zpátky. Dva tejdny ho nosim v hlavě a celý dva tejdny jeho napsání odkládám na zítra. Jasně, na kdy taky jindy, že jo?
Tim bychom měli přiznání mojí neschopnosti z krku a teď můžeme přejít na přiznání druhé. Námět tohoto článku, respektive autorství tohohle nápadu mi zcela nepřísluší. Ono to bylo tak, seděli jsme v pár lidech u piva v Trojce, to je brněnskej podnik, kde se sedí nahoře a když jdete na záchod, musíte dolu po schodech. No a vedle záchodů je automat na cigarety. Sedíme si tak nahoře a náš kamarád Pavel (výslovně si přál být jmenován, ano podepíše se vám přeochotně) že si jde koupit cigarety. Vrátil se po chvíli otráveně zpátky se slovy: ,,Ten pocit, když si vám chyběj tři koruny do malborek, takže si musíte koupit elemka." Po tom co fláknul krabičkou elemek na stůl mu povídám, že stačilo říct a ty tři koruny bych mu bezevšeho dala, načež mi odpověděl: ,,Ale já peníze mam, ale tady nahoře. Mně se nechtělo kvůli tomu šlapat ty schody. No jo, kam až sahá lidská lenost."

Potom se rozvinula taková debata, že to je bezva téma, že o tom jednou napíše knížku a tak. Mluvil ale každopádně tak, že knížku o tom napíše tak v šedesáti a tak jsem si řekla, že do tý doby času dost, že mu za tu dobu můžu tenhle nápad v pohodě vykrást.

Já jsem si totiž jenom tak letech světem prolítla, kolik věcí v mym životě dělám nebo nedělám kvůli lenosti. Pokud jste produktivní člověk, co ráno vyskočí s postele, ideálně si jde ještě před snídaní zaběhat, zpucuje zdravou snídani, odejde s náloží energie do práce nebo školy nebo obojího, za den udělá všecko, co by měl, a ještě něco navíc, k večeru si ještě ze zajímavosti pročítá knížku, na kterou má čas a v diáři má každej tejden svědomitě odškrtanej seznam úkolů, co splnil, postavte se na piedestal, já před váma smeknu. Zároveň vítejte v bažině. V bažině nás všech ostatních, co donekonečna odkládáme a nic nestíháme, přitom naše produktivita neni nijak valná. Nejíme zas tak zdravě a hodně času prachobyčejně proflákáme. Teď se ptám tý druhý části, ruku na srdce a klidně jenom tak v duchu nebo pro sebe šeptem: Co děláte nebo neděláte kvůli svý lenosti?

Já vám trošku pomůžu, ať se tomu zasmějem společně.
Pravidelně, každý ráno vstávám minimálně o hodinu pozdějc než jsem si naplánovala, budíka posunu z pravidla tak čtyřikrát. Na což se potom nabaluje, že si nedělám snídani, protože už na to neni čas.

Naprosto nesmyslný peníze už jsem za rok utratila za drobný objednávky v kavárnách mezi přednáškama, protože tam vysedávám často jenom proto, že jsem líná jít domů. A to rozhodně nemluvim o intervalech, kdy se vám chodit domů ani nevyplatí.

Menza je zpravidla strašně daleko, i když mam hlad. Nechávat si kručet v břiše kvůli tomu, že jsem líná ujít deset minut chůze, je podle mě na slušný vyznamenání za lenost. Ale mam lepší.

Pravidelně účtuju v práci pozdě, ne protože na to zapomínám, ale protože jsem líná jet čtyři stanice šalinou. Neodpovídám často na maily, protože jsem líná ťukat to do mobilní klávesnice. Doma na ně pak neodpovídám, protože se mi nechce zapínat notebook.

Jim hrozně nezdravý věci, protože jsem naprosto extrémně líná si vařit. Taky jsem dost často líná jít nakoupit, takže pak jim "co dům dal", dokud se to ještě dá považovat aspoň za improvizovanou večeři.

Nesbírám prádlo ze sušáku, pokud to nevyžaduje situace. (Což se občas bohužel týká i praní, takže pak chodim jenom v sukních, protože mi došly čistý kalhoty.)

A pak je tu věc, která je s leností podle mě spajá jako nic jinýho na světě: mytí nádobí. Znáte to, kdy večer odnesete do dřezu špinavý nádobí a řeknete si, že teď to přece nemůžete mejt, protože to musíte nechat do rána odmočit? Znáte?

Podobně bych na tom byla se žehlenim, za předpokladu, že bych měla žehlicí prkno, tim sem si jistá. Selekce typu: tohle žehlit nebudu, to se na těle vytáhne, tohle taky ne, to je z dobrý látky, na tom to neni poznat, na tomhle mi zas tak nezáleží a tak podobně.

Jsem schopná dívat se tři hodiny na seriály jenom proto, že mam knížku v kabelce a mě se nechce zvedat z postele, abych si pro ní došla.

A pak je tu ta lenost, kdy radši ležim celej večer doma, i když bych mohla jít do hospody, než abych se musela zvednout, oblíknout, učesat...
Ale to se mi naštěstí nestává tak často, protože volání do hospody je pro mě většinou silnější než lenost. Aspoň něco, no ne? <3


P.S.: Dneska výjimečně nebuďme líný a pojďme do kina třeba. Já jdu na Anděla Páně, pohádky, na to mě užije.

P.P.S.: Mohla bych dostat takový pyžamo prosim?
 

Miluju muni

před 4 lety15.11.2016, 0:00

 

Pár let zpátky, budou to už tak čtyři roky, jsem seděla na zídce pod Petrovem a koukala jsem na Brno. Kdo z vás byl kdy na Petrově, moc dobře ví, že výhled odtamtud neni žádný terno. Vidíte vlastně průmyslovou část Brna a hlavní nádraží. K tomu bylo zataženo a já měla hlad. Naprosto přesně si to pamatuju, byla to chvíle, kdy jsem si řekla, že je Brno hrozně hnusný město a že ho nemam ráda.
Dneska, zrovínka teď sedim v Akademický kavárně, na dohled od filozofický fakulty a přemejšlim o tom, kolika lidem už jsem za ten rok stihla říct nebo napsat, že Brno je super.

Dneska tady ale nechci mluvit, o tom jak a v čem a proč je Brno bezva. Když si čtu blogy různejch mejch známejch, který taky žijou a studujou mimo domov, pravda, většinou v zahraničí, většina z nich věnovala nějakou část místu jejich studia, jejich škole. A já si vlastně uvědomila, že tady sice už víc než rok píšu o sobě, svejch zážitcích, o městech, ve kterejch žiju, ale nikdy jsem se vlastně nezmínila o tom hlavnim důvodu, proč jsem tady, ani o tom, proč jsem ta nejhrdější pražská studentka Masarykovi univerzity. A tak bych vám dneska chtěla říct něco o mojí univerzitě, o mym vztahu k MUNI.

Já vlastně měla na školy většinou štěstí. Akorát jsem jich teda stihla vystřídat víc než je obvyklý. První a druhou třídu jsem absolvovala ve škole u nás na sídlišti, která měla jenom pět tříd a byla super. Měla jsem úžasnou učitelku a všechno bylo takový malinký, domácí. Potom nám jí zrušili, slabý devadesátkový ročníky a my se ocitli na takový tý klasický sídlištní velkozákladce. Tam jsem vydržela tři roky a pak moje maminka učinila osvícený rozhodnutí a přesunula mě na osmiletej gympl. Čerstvě vzniklej a soukromej sice, ale zato s obrovskym potenciálem, krásnou vizí a krom jiného i kvalitnim pedagogickym sborem. Všechny tyhle kvality ovšem vzaly za svý zhruba do dvou let a já vděčim mojí profesorce matiky, že mě ve svym volnym čase připravovala na přijímací zkoušky na čtyřletej gympl, protože moc dobře věděla, že na tý škole nemá cenu zůstávat ani o den delší dobu, než je nutný. Byla to taková guerilla, všichni, co v kvartě vzali roha, byli vlastně takový zběhové a učitelka matematiky firemní zrádce. Stejně jako byl dobrej nápad mě na ten osmiletej gympl dát, byl stejně dobrej nápad z něj následně včas odejít. I tak si ale myslim, že mi tenhle čtyřletej pobyt, kterej byl minimálně z půlky čas strávenej v naprosto snobskym a vůbec ne kvalitnim vzdělávacim zařízení, dal takovou školu do života, že jsem vlastně ráda, že jsem to zažila.

Na Akademický gymnázium ve Štěpánský, kde jsem strávila následující čtyři roky, jsem hrdá do dneška. Byl to perfektní gympl s úžasnejma vyučujícíma, kde jsem se naučila, už naprosto vědomě, že školu můžu mít opravdu ráda kvůli vzdělání, který mi dala. Takhle řečeno to zní asi hrozně šprťácky, ale když se tam dneska někdy nadšeně vracim, je to fakt přesně takhle. Jasně, že jsme byli uplně normální studenti, co kecali v hodinách, leckdy si nepsali poznámky, nadávali na učitele a dělali puberťácký blbosti, ale když nedávno oslavilo AGčko svoje čtyřstýšedesátý výročí, byli jsme všichni z absolventů tak nějak pyšný.

A pak přišla MUNI.
Kdybych měla říct, kdy přišlo to konečný rozhodnutí "Jdu na Masárnu do Brna.", nemam šajna. Ona to furt byla buď Karlovka nebo Masárna, nevim, uvidim, bůhví. Když jsem byla na dni otevřenejch dveří tady v Brně, to bylo někdy v lednu před maturitou, žádný supr nadšení a láska na první pohled se nekonali. Vstup do areálu fildy byl (mimochodem pořád je) otřesnej. Komunistická krabice, prosklený dveře jak do starý neopravený nemocnice, učebna se starejma rozvrzanejma stolkama a skříněma, co pamatovaly minimálně Husáka.
A teď je tu Kolací, ve svym třetim semestru. Chodí pozdě na přednášky, někdy na ně taky nechodí vůbec, moc nedělá úkoly, seminárky píše na poslední chvíli a zkouškovym jí provází kanistr zelenýho čaje. To sem já. Kromě toho si ale klidně po desátý vyfotim naší ústřední knihovnu, protože je to vůbec nejhezčí knihovna, ve který jsem kdy byla. Budu vždycky nadšená z krásně minimalistickýho interiéru opravenejch budov, třeba z impozantního schodiště, který je dominantou naší budovy B2, i když radši jezdim výtahem. Už asi nikdy nepřestanu nazývat naší budovu A antickym chrámem a do historický knihovny budu chodit vysedávat kvůli bezva výhledu na Špilas.

Neni to ale zdaleka jenom interiér a exteriér, co pro mě dělá fildu fildou. Mam obrovský štěstí, že jsem krom historie i studentem Ústavu klasických studií, což je taková malá antická rodinka. Ono totiž když si představíte, že v našem ročníku jsme na oboru Latinský jazyk a literatura přesně dvě, poměrně si dokážete vyvodit, jak je tak ÚKS velkej. Když jsme byli na soustředění v Daňkovicích, měla jsem například permanentní problém s tim, kdo je doktor, docent, profesor, doktorand a kdo student bakaláře nebo magistra. Takže taková neustálá loterie, že se s tim tykánim a vykánim prostě netrefíte. Zároveň vás všichni znaj, aspoň od vidění, vědi, že patříte do týhle rodinky a tak když teď řešíme pod ústavem výjezd na Erasmus, dostaly jsme od jedné paní docentky v podstatě befelem, že "dneska tady bude pan profesor z Budapešťský univerzity, buďte v půl osmý v hospodě U Richarda" a při odchodu z tý hospody, jsme ještě vyfásly pochvalu, že "konečně tady taky někdo kouří" a radu "holky učte se maďarsky, ty maďarský chlapy vůbec nejsou k zahození". Pedagog, kterýho prostě chcete.

Masarykova univerzita je taky hodně aktivní, co se společenskýho dění týče. Jasně, pochopitelně, je to univerzita. I přesto vás ale překvapěj akce typu Good bye sakura, kdy pár studentů zorganizoalo akcičku, na rozloučení se stromem, kterej stojí na dvoře a musí se pokácet, kvůli rekonstrukci. (Rekonstrukci toho ostřesnýho vchodu, jenom tak pro zajímavost.)
Spolu s politickejma činitelama taky MUNI organizovala setkání u sochy Masaryka při příležitosti oslav 28.října a já za to byla hrozně ráda. Byli jsme první univerzitou, která vyvěsila tibetskou vlajku při celym tom tóču kolem dalajlámy. A našeho rektora strašně nemá rád pan prezident.

Když při nějakym představování v úvodní hodině semináře máte říct svůj krátkej medailonek, kdo jste a odkud jste, věřte mi, "Jmenuju se Kateřina Kolací, jsem z Prahy." má většinou podobnej efekt, jako úder gongu. Když ještě přijde doplňující otázka, proč Brno, a vy řeknete: "Protože jsem sem chtěla radši než na Karlovku.", jde obočí ještě o takový dva cenťáky nahoru. (Že u mě Masárna vyhrála i proto, že Karlovka mě hodně odradila, když jsem se na ní sice dostala, ale z příjímaček šla s brekem, protože se po mě hodně svezli, to už pominu, aby to nevypadalo moc jako šplhounství.)

A tak jsem tady na to moje pražství vlastně hrozně hrdá, protože jsem si vybírala, a vybrala jsem si MUNI. Jsem na škole, na který je mojí největší motivací k dalšímu studiu zůstat jejím studentem. Možná to zní jako přitažený za vlasy, ale přesně tak to je. Ke svýmu svátku si jdu koupit mikinu Masaryk's univerzity. Chci jí nosit, stejně jako vim, že chci patřit na MUNI.

 

 

 

 

Rukověť Pražáka v Brně

před 4 lety10.10.2016, 0:00

Smekám před všema studentama, pracujícíma, nepracujícíma i dobrodruhama, který se vydaj na cestu, sbalej saky paky a přestěhujou se do zahraničí a třeba i na jinej kontinent. Chce to obrovskou odvahu a já jí obdivuju. Ovšem, přestěhovat se jako Pražák do Brna je poněkud jiný odvětví odvahy. Kromě toho, že když v Praze řeknete, že se stěhujete do Brna, vysloužíte si plejádu nechápavejch, překvapenejch, šokovanejch a zděšenejch pohledů, stěhujete se do města, kde bude ve vašem případě fungovat presumpce hňupství. (Myslim, že tuhle hlášku mam ze seriálu Vinaři, což je možná jediná věc, která ohledně toho blábolu stojí za zmínku. Každopádně jistá si nejsem.) Jste automaticky považovaný za cajzla, arogantní existenci, co nesnáší Moraváky a divnýho pragocentristu, co nerozumí vínu. (Jo, vínu dovopravdy nerozumim.) Jenom pomalu se učíte, co říct můžete a kdy byste měli radši držet pusu a taky jak máte a nemáte něco řikat. Já mam po roce už docela slušný mimikry, ale pořád je na mě to pražství poznat. To je sice hlavně proto, že ho odmítám schovávat (což je podle mě vzhledem k tomuhle mýmu blogování evidentní), ale taky proto, že Prahu ve mně prostě schovat nejde. Mam každopádně vytipovanejch pár věcí, který se mi vyplatilo začít dělat jinak.

Když jsem se přistěhovala do Brna, ten den, měla jsem na sobě tílko s nápisem „Kde tady máte METRO?“ Sranda to byla do tý doby, než jsem v Brně vystoupila z auta. Z čehož plyne moje první ponaučení: Nemluvte moc o metru. Víte, ono je to takový citlivý téma. Že v Brně metro jako dopravní prostředek neni, vědi Brňáci stejně dobře jako vy, netřeba jim to ještě připomínat. Ale zase pozor, metro maj. Respektive Metro, noční klub, což vám moc rádi připomenou, když se před nima ukážete třeba v tričku s nápisem…no, vždyť víte.

Řikejte šalinám šaliny. Ujede vám tramvaj, ať už z pusy nebo ze zastávky, a jste jasný. Pojmenujme to například vzájemnym respektem. V Praze tramvaje, v Brně šaliny, v Bratislavě električky.

Choďte na červenou trošku míň než v Praze. Nechci dělat z Brňáků svědomitý a ukázněný slušňáky, ale červený panáčky nemaj tak na háku jako my.

Nesnažte se napodobovat brněnskej přízvuk. Řekla bych k tomu něco vznosnějšího, ale budete za blbce. Nejde nám to, stejně jako nejde Brňákům napodobovat nás.

Jezděte na Hlavas. Na rozdíl od Prahy, kde jezdíme na Hlavák.

„Hele, tak se sejdem na Český, jo?“ Ne. Scházejte se na Čáře a nejlépe pod hodinama, to vám zbaštěj mnohem spíš.

Nedělejte si srandu z trolejbusů. Je to přirozená součást brněnskýho ekosystému, pomineme to, že busotramvaj by byl mnohem lepší název. A nesmějste se ani tomu, že v aplikaci jízdních řádů jsou vedený třeba jako „TROL 32“.

Když bydlíte na Veveří, nebydlíte v centru, i když váš byt je od naprostýho středu města vzdálenej patnáct minut chůze, takže na pražský poměry bydlíte v podstatě na Karláku. Měřítko je tu jinačí, bydlíte skoro v centru.

Zvykněte si na oslovení Pražák a Pražačka. A nerozčilujte se nad tim, že Pražačka je v Praze městská část, shovívavě to přecházejte.

Špilas neni ten kostel s dvěma věžema, co vidíte z nádraží, fakt ne. A pokud jste si to mysleli, neříkejte to nahlas.

Pokud to není vyloženě nutný, neohánějte se větou „to u nás v Praze…“. Omezte viď, omezte hele a už vůbec radši nechoďte dýl.

Neurážejte se, když si z vás budou dělat srandu, nemá to smysl. A nedělejte si srandu z Brňáků, mohli by se urazit.

Nejezděte z párty taxíkem, je to pražská snobárna. Prej.

Neřikejte nočním autobusům „nočky“. Ani „rozvozy“.  Radši jezděte rozjezdem.

Po cestě z hospody si nezpívejte „Brnoo, Brnoo, buzerantů plnoo“, ani nekřičte na kolemjdoucí „Praha pičo“ ani se neptejte kolemjdoucích, kde je nebližší zastávka metra. Ostatně, ohledně toho metra jsme si to už vyřikali.

 

Na závěr bych ráda hodila do pléna jeden obrázek z mojí první návštěvy Brna. Bylo mi patnáct, byl večer a my jely se ségrou na koncert na Výstaviště. Aby to byla správná revolta, jely jsme šalinou na černo. Na Hlavasu jsme nastoupily a sedly kousek od toho strojku na štípání jízdenek. Spolu s náma nastoupil mladej pár, evidentně na cestě na stejný koncert a rovněž z Prahy. Na rozdíl od nás měli svědomitě jízdenku, a když si jí šla slečna označil, neohroženě pronesla nadšeným hláskem poměrně dostatečně nahlas „Jé koukej! Oni tady maj stejný cvakátka jako máme v Praze!“ Byly jsme se ségrou myslim jediný, kdo se upřímně zasmál.

A ještě uplně na závěr bych ráda podotkla, že vzdát se uplně všeho našeho bysme neměli. A tak já pořád zarytě chodim kupovat mlíko, sedám si k voknu, chci upíct bábovku a pučuju si voheň. A někdy jezdim i tim taxíkem. <3

 

Folklór stejný, provedení odlišné

před 4 lety28.9.2016, 0:00

Folklór je pojem, kterej se dá chápat jako část, nebo třeba podmnožina pojmu tradice. Začínám trochu obšírně, ale pro začátek mě zajímalo, co to vlastně tyhle slova přesně znamenaj. Podle wikipedie je tradice, z latinského traditio < tradere, tedy předávat, předávání, a to nejčastěji mezigenerační, poznání, schopností, obyčejů či mravů v rámci kultury nebo skupiny. Slova se neužívá pouze v jediném významu, rozumí se jím: to, co se předává (traditum), proces předávání (tradendum), a zvyklosti, konvence, obyčeje. Folklór je zase definován jako označení pro osobité hudební, slovesné, taneční a dramatické projevy kultury integrovaných skupin obyvatelstva, například venkovského či městského; někdy je mezi folklór zahrnována i lidová výtvarná a zvykoslovná kultura. A pro zajímavost jsem ještě otevřela Ottův slovník naučný, kde tradice je podání, zvl. ústní podání čili vypravování z dob dávno minulých, jež přechází s pokolení na pokolení cestou pouze ústní, nejsouc ustáleno písmem. V širším smysle možno zahrnouti v pojem vše, co nazýváme moderním slovem folklore, t. j. nejen národní povésti a pohádky, písně a pořekadla, ale i zvyky, pověry a slavnosti, pomysly bájeslovné, ano i výtvory řemeslné a umělecké, jaké se jeví na stavbách a pod.
Pro účely toho, o čem chci psát mě asi nejvíc oslovili slovní spojení "proces předávání", "osobité projevy" a "moderní slovo folklore".


My folkloristi jsme taková banda, která se neustále dohaduje, jestli tak něco má bejt, nebo nemá bejt, jestli takhle něco má vypadat, nebo nemá vypadat, co je správný a co ještě správnější a kromě těhle všech věcí neustále diskutuje o tom, co vlastně teda je folklór a co už neni. Přirovnala bych to k politice. Máme tu silnou konzervativní stranu, která se hlasitě zasazuje o udržení tradice, potažmo folklóru, potažmo tradičního folklóru a naposledy potažmo folklórních tradic, a to v neměnné podobě. Tradice je tradice, změna, inovace a nedejbože moderna do folklóru nepatří vůbec. Pak tu máme stranu liberálů, kteří změně a vývoji neříkají ne, s tradicí a folklórem pracují jako se stále se vyvýjejícím organismem, dělají věci jinak, přizpůsobují zvyky novým návykům a nebrání se novotám. A pak jsou samozřejmě ještě všichni ti, kteří se udržují názorově někde mezi, uprostřed. Tohle je jasné "politické spektrum". Ale potom se tu pohybuje ještě jedna část folklórní populace. Část, která si to začala dělat úplně po svym.

Jsou to ti, který přišli a z nepřebernýho množství pokladů v tý obrovský truhlici folklóru si vybrali to, co se jim líbilo a udělali si z toho vlastní osobitý projev. Ze strnulý tradice, která oslovovala jenom úzkou a specifickou skupinu lidí, tedy folkloristy, udělali něco, co by se dalo nazvat moderním folklórem. Celý to potom strčili pod nos všem těm, který o tom, co je folklór neměli šajna, nebo si mysleli, že je to nuda/ŠlágrTV/lidi pouze 70+/trapas/divný oblečky. A udělali to hlavně v době, kdy folklór, kterej skalní folkloráci hrdě žili, pomalu umíral. Ať se nám to líbí nebo ne, byla by to bývala labutí píseň, lidová kultura byla, a nebudeme-li optimisti, pořád trochu je, pro masovou populaci nezajímavá. A tak místo dohadování o tom, jestli se v tom či onom tanci má našlapovat na špičku nebo patu, nebo jestli tahle výšivka je správně vínová nebo cihlově červená, tihle z našich řad začali proces předávání. A ne jenom vyvolený skupince lidí, všem. I těm, co nevěděli, jak vypadá cimbál.

Všechny tyhle projekty a snahy se pokouší zaštiťovat pojem folklorismus. V případě tohoto pojmu je wikipedie překvapivě výstižná. Folklorismus se pojí se slovem folklor, od kterého byl odvozen, avšak jeho význam je jiný a označuje život lidové kultury v jiném prostředí než v původním. Je to tzv. druhotný život folkloru, případně folklor z druhé ruky. Dále potom je to existence, využití, adaptace a přeměna tradičních lidových prvků do nového kulturního a společenského prostředí. Folklorismus se v tomto novém prostředí rozšiřuje do větší části kultury, tzv. masové kultury. K tomu mu pomáhají masmédia neboli hromadné sdělovací prostředky. 
Z tohohle se může zdát, že je to úplně jasný, že je to konkrétní definice a je to vlastně výbornej pojem pro všechno to, co tu následně uvedu. Jenže problém nastává v momentě, kdy nositel folklorismu tak již není z původní tradiční lidové kultury. Badatelé rozdělují folklorismus na přímý a nepřímý.
Folklorismus přímý v přirozené komunikaci napodobuje nebo nahrazuje autentické folklorní jevy, folklorismus nepřímý je svázaný s moderními médii a jejich okamžitým, širokým dopadem v oblasti umění i v každodenním životě. Z čehož se dá v podstatě říct, že pod folklorismus můžeme nacpat taky veškerý folklórní festivaly, soubory, uměle obnovený nebo udržovaný tradice a tak podobně. Došli jsme teda k tomu, že to celý tohle škatulkování neni úplně snadný, v jedný věci je ale folklorismus důležitej: Znakem folklorismu je jeho cílené uchovávání a další rozvíjení.

To je totiž přesně to, díky čemu folklór žije a bude žít dál. Jedině v případě, kdy všechnu tu krásu lidový kultury někdo ukáže těm, který jí nikdy neviděli. A způsobem, kterej bude zajímavej pro větší masu lidí. A že to někdo dělá a že se jim to navíc daří, dokazuje pořád se zvyšující počet různejch projektů, akcí, konceptů a nápadů. Ani z daleka neznám všechny, ale pár jo a všichni si mě získali na první dobrou.

Velký pole působnosti nabízí pochopitelně hudba. Lidový melodie jsou mnohdy neskutečně zajímavý a když se například zahrajou na jiný nástroje a vůbec úplně jinak, vznikne něco geniálního. Tohle například moc dobře ví Čechomor, kterej je dneska známej široký veřejnosti. Lidovou hudbu jinak ale pojaly i jiný uskupení. Jmenovat by se slušelo určitě Hradišťan v čele s Jiřím Pavlicou, anebo uskupení, který jsem poznala na doporučení kamaráda, Ponk a jejich úžasná muzika prezentovaná jako postfolklór. Zmínit samozřejmě musím si cimbálovou muziku Harafica, který to zas pojali opačně. Vzali si nástroje a přijeli do vyhlášenýho nočního klubu v Brně zahrát Michaela Jacksona.

 

"Na folkloru jsme vyrostli, proto je pro nás práce s lidovými motivy velmi přirozená, intuitivní. Navíc je to práce s těmi nejlepšími, desetiletími až staletími prověřenými hity, jelikož špatná píseň by mezi lidmi takovou dobu nepřežila."
- Kuba, Ponk



Obrovskej boom nastal v odvětví módním. Lidová kultura je nekonečnym katalogem barev, střihů a předevšim ornamentů a výšivek. Totéž si uvědomila spousta umělců a tvůrců, který měli prostě dobrej nápad. A právě ta velká rozmanitost motivů zaručuje i rozmanitost produktů, který vznikaj. Ráda bych tady zmínila Ateliér líšky hrdzavej, což je holčina, která vyrábí nádherný handmade výrobky. Dál pak designerská značka FakeFolk vyrábějící různý krásný kousky oděvu inspirovaný slovenskou lidovou kulturou. Folksofie zase představila úchvatnou kolekci inspirovanou různými lidovými motivy.

 

"Hlavnou myšlienkou značky je vytvárať originálne kusy, ktoré sú inšpirované tradičným ľudovým odevom. FakeFolk takto vytvára cestu, ako sa identifikovať v globalizovanom svete, ktorý sa čoraz viac prevaľuje. Aby sme si nemuseli kupovať len veci nórskych a aztéckych vzorov. Takže určite je dôležité oceniť krásu všetkého čo naši predkovia vytvorili a doniesť ju na výslnie, aj keď už v iných formách a smeroch. Oceniť ich estetické oko, ktoré dokázalo nielen krásne kombinovať vzory, ale aj farby, materiály a pod, pričom svojimi rukami dosiahli vysokú umeleckú hodnotu a preto je namieste hovoriť o ľudovom umení. Toto umenie je pre nás v súčasnosti identifikácia, či vymámenie sa z globalizovaného sveta."
- FakeFolk 

 

 

Ateliér líšky hrdzavej
Ateliér líšky hrdzavej

FakeFolk
FakeFolk

Folksofie
Folksofie

 

"Používam ľudové motívy hlavne pre to že mám rada kvetinové vzory a krásne sa dajú kombinovať s jednofarebnými látkami a tiež ma na nich fascinuje ten historický nádych."
- Jaroslava, Ateliér líšky hrdzavej




Folklor Moderní Slovácko zase vsadil na zajímavě stylizovanej ornament tištěnej na šátky, halenky a jiný kousky oblečení. A na závěr "módní rubriky" samozřejmě nemůžu zapomenout na Trika z Kyjova, který taky vsadili na tisk lidovejch výšivek a zpracovali spoustu regionů na trička a nejen na ně, krom jiného vyrobili i šaty a plavky, který jsem dokonce měla tu čest s nima fotit, a tak podobně.
 

"Myslím si, že je třeba mít svoje "kořeny i křídla". Nezapomínat na pevnou půdu pod nohama, ale zároveň přijímat i to nové. Folksofie se snaží brát si od všeho to dobré, jít vlastní klidnou cestou a tvořit v souladu se svým přesvědčením. Tradice je pro mne moje rodina, vesnice, čtyři období a radost i těžkost života. A křídla mi rostou vždy, když cestuji, vidím nádherné nové funkční věci a potkávám vše co přináší inspiraci."
- Petra, Folksofie

 

Folklor Moderní Slovácko
Folklor Moderní Slovácko

Trika Z Kyjova
Trika Z Kyjova

Trika Z Kyjova
Trika Z Kyjova

 

 

"Ve folklóru žiju. Od malička. Pocházím ze Slovácka, z rodiny, kde je "normální" si při práci zpívat. Rodiče a můj bratr jsou muzikanti a zpěváci. Já jsem začala malovat. Na vysoké škole mě toto téma oslovilo a absolvovala jsem s diplomovou prací Barevný Bzenec. Obrazy byly o tradicích, slováckých písničkách, typických tancích, cimbálových muzikách, ale i o krajině, vinohradech, polích a mizející tradiční lidové architektuře. Toto téma zpracovávám dodnes, protože je pro mě nejkrásnější a nejsilnější. Nejvíc to cítím při přesunech do Prahy, kde žiju teď."
- Lenka Jurečková



Ale nejen hudba a móda nabízí "alternativní folklór". Když se podíváme na obrazy Lenky Jurečkové, vidíme v nich krásu, barevnost a atmosféru tradice. Kromě jiného taky spolupracuje s výše zmíněnejma Trikama z Kyjova a ta spolupráce stojí za to.
Úžasnou uměleckou inspiraci lidovými motivy můžeme vidět taky v práci Adri z Rooster tattoo, která si právě na výšivce vytvořila svůj osobitý styl.
 

"To, že cimbálovka nemusí hrát jenom lidovky, jsme si ověřili před pár lety, když jsme začali spolupracovat se Slováckým divadlem. Vznikly z toho pravidelné letní a zimní jízdy s Haraficou a herci, které měly a mají u diváků velký úspěch. To byl pro nás signál, že si můžeme dovolit rozbít klasické dogma, že se musí hrát Vínečko bílé v kroji, jinak budou lidi nespokojeni. Já mám rád folklórní písničky, ale vůbec se nebráním něčemu zajímavějšímu, modernějšímu a hudebně i aranžérsky inovativnímu."
- Martin, Harafica

 

Lenka Jurečková
Lenka Jurečková

Adra, Rooster tattoo
Adra, Rooster tattoo

Adra, Rooster tattoo
Adra, Rooster tattoo

 

"Ma baví neskutočná rozmanitost tých motivov, dajú sa výborne upravit do rôznych súčasných foriem, ktoré ale zároveň vycházdajú z tradicie. Ak osobnej, - dedicstvo po babke, prvok z vlastneho kroja a podobne - tak aj objektivnej - celková kulturná identita. dajú sa upravovat, no napriek tomu si zachovávajú svôj charakter a rozpoznatelnost."
- Adra, Rooster tattoo



Tímhle vším jsem zmínila mě známý věci, který můžeme buď poslouchat, nebo si je vzít na sebe. Poslední věcí, o který chci mluvit je místo, kde tohle můžeme spojit všecko do kupy a tím je Folklórní Mejdlo. Koncept je velice podobný předchozím projektům, tedy přiblížit folklór širší skupině lidí. Tvůrci Folklórního Mejdla nám ukázali, že beseda u cimbálu může bejt vyhlášenou párty, o který se bude psát i mluvit, že může bejt fenoménem a může mít klidně natočenou upoutávku na elektronickou hudbu.

 

"Veselic u cimbálky a tanečních škol se děje hodně (a to je dobře!), ale většina z nich má za cíl zachovávat tradice. My je chceme tvořit. To čemu dnes říkáme folklor je vlastně zakonzervovaná tradice cca z 50. let. Kroje už se nemění, nevznikají nové tance. No a na Mejdle si právě můžete dělat co chcete. Vzít si na sebe krojovou součást a k ní snapback. Můžete místo tance prostě jen tak skákat, jak na rockovém koncertě. Od cimbálu zní hlavně folklor, ale občas někdo uštědří nějaké country, jazz nebo pop. Nikdo tu nikoho neprudí s tím, jak by se co mělo a nemělo. Folkorní mejdlo je ostrůvek, kde folklor ještě žije a tvoří se."
- Eliáš za Folklórní Mejdlo


Člen konzervativní strany folklórní zakroutí hlavou a zamumlá si možná: Provokace? Vůbec ne. Právě díky všem těmhle iniciativám zůstávají folklór a tradice živy, možná i trošku jinak, svym druhym životem. Díky nim se krása folklóru ve všech jeho podobách šíří dál a po cestě oslovuje větší množství lidí. Odkaz dob dávno minulých, jak se dočítáme v Ottově slovníku se adaptoval na současnost a dále se rozvíjí. A na nás je, abychom to podporovali. Bylo by od nás totiž příšerně sobecký, kdyby jsme celej folklór zavřeli do vitrýny v muzeu a chodili se na něj jenom koukat, místo abychom ho vzali ven a ukázali ho světu.



Tady je seznam všech projektů, který v textu zmiňuju:

Ateliér líšky hrdzavej: https://www.facebook.com/atelierliskyhrdzavej/?fref=ts
Adra: https://www.facebook.com/AdaTattoos/?fref=ts
Čechomor: https://www.facebook.com/%C4%8Cechomor-official-106556536050793/?fref=ts
FakeFolk: https://www.facebook.com/fakefolksk/?fref=ts
Folklórní Mejdlo: https://www.facebook.com/fmejdlo/?fref=ts
Folklór Moderní Slovácko: https://www.instagram.com/folklor_moderni_slovacko/
Folksofie: https://www.instagram.com/folklor_moderni_slovacko/
Harafica: https://www.facebook.com/Harafica/?fref=ts
Hradišťan: https://www.facebook.com/hradistan?fref=ts
Lenka Jurečková: https://www.facebook.com/l.jureckova/?fref=ts
Trika z Kyjova: https://www.facebook.com/trika.zkyjova.cz/?fref=ts
Trio Ponk: https://www.facebook.com/ponktrio

 
P.S.:  V době, kdy jsem tenhle článek uzavírala, mi od kamarádů pořád chodili tipy na další a další projekty, výtvarníky a umělce, takže tenhle výčet je jenom obrovsky subjektivní výcuc z toho, s čím jsem měla čas a příležitost se seznámit osobně! Budu se moc těšit na další objevy, který mě v tomhle odvětví ještě čekaj! Pro všechny zmíněné i ještě neobjevené, díky za to, že děláte, co děláte! <3

 

Jeden rok

před 4 lety18.9.2016, 0:00

Loni jsem měla mnohem ošklivější závěsy a na okně nebyl ani jeden kaktus.
Loni jsem měla mnohem ošklivější závěsy a na okně nebyl ani jeden kaktus.

 

Před rokem v tuhle neděli bylo dvacátýho září. V tu neděli před rokem jsem se přistěhovala do Brna. Mohla bych napsat, že jsem poprvý přišla do bytu, ve kterym dneska žiju, ale to by byl kec. Já v tomhle bytě byla už dřív, asi dva měsíce před tim, než jsem vůbec věděla, že tu budu jednou bydlet. Ale minimálně jsem poprvý přišla do svýho novýho bytu s vědomim, že je to moje nový doma. Měla jsem myslim dva kufry, dvě krabice a polštář s peřinou. Na sobě černý kalhoty a tílko od Rosénčat s nápisem "A kde tady máte metro?". Když jsem mávala mamce s babičkou do auta a pak odemykala byt s vědomim, že teď už je to fakt naostro, bylo to děsně divný. A děsně divnej byl i celej následující tejden, kdy se mi pořád jenom klepaly kolena a vlastně jsem neměla moc co na práci. A tohle všecko už je rok. Rok, kterej utek, že jsem skoro ani nestačila překvapeně zamrkat.

Rok poté jsem přijela do Brna po čtrnácti dnech z Prahy vlakem, s jednim kufrem a bezva pocitem, že jsem doma a skoro se těšim na začátek semestru. Kufr jsem nechala ležet nevybalenej u skříně, povzdychla si nad tim, že nám praskla další žárovka v lustru a šla si lehnout s příjemnym vědomim zítřejšího nic nedělání. Dneska, v neděli před začátkem semestru a přesně rok potom, co jsem se přistěhovala, si hovim na posteli a vymejšlim, co dneska večer, zejtra večer a vůbec, že tenhle tejden bude super. Rozhodně se nebojim toho, že nebudu mít co na práci a už vůbec se nebojim toho, že se mi budou klepat kolena.

Přemejšlela jsem, jak tenhle článek pojmout. Rekapitulovat uplynulej rok se uplně svědomitě prostě nedá. Stalo se toho až příliš. Psát o změně? Přestěhovat se do Brna byla zatim asi největší změna v mym životě a já to zpětně vnímám jako tu nejpřirozenější věc, co se mi stala. No, a změnilo mě Brno? Rozhodně jo, ale tak nějak nenápadně, pomalu a hrozně moc, že na první dobrou vůbec nedokážu říct jak a v čem.

V první řadě je to první rok mýho samostatnýho života. Musela jsem se naučit myslet na včasný odeslání nájmu, což se mi ani teď někdy uplně nepodaří, a musela jsem si zvyknout, že šampon se v koupelně neobjevuje sám od sebe. Naučila jsem se číst cedulky na oblečení, abych pranim nenadělala víc škody než užitku. A naučila jsem se žít ve vlastním bordelu. Ano, uklízim, ale někdy taky ne.

Začala jsem chodit do hospody občas i po jedenáctý večer, začala jsem se čím dál častěji vracet domů nad ránem a začala jsem si svojí nezodpovědnost vyčítat sama. Začala jsem bejt sama sobě kontrolórem i špatnym svědomym.
Ještě pořád jsem se dokonale nenaučila bejt sama a sama se vypořádat se splínem, co na mě občas doma čeká.

Myslim, že jsem se nenaučila o nic líp vařit.

Jak tak o tom přemejšlim, stejně furt nemůžu přijít na to, v čem je ta veliká změna, kterou uplně jasně cejtim. Možná jsou to takový velký puzzle, kde je jeden dílek ten šampon a další cigareta z okna ve zkouškovym. Nemůžu přijít na to, proč tady vedle mě po roce sedí nostalgie. Je obrovská, kouká na mě a přísahámbohu, že mi zabírá půlku pokoje. Ať hledám, jak hledám, nemůžu najít pointu tohohle článku.

Teď půjdu a sundám si z nočního stolku rozvrh jarního semestru. Večer vyrazim do hospody, kdybych tu pointu našla na dně půllitru, dám vědět. Zatim bude stačit, že je to ROK.

 

Loni jsem měla mnohem ošklivější závěsy a na okně nebyl ani jeden kaktus.
Loni jsem měla mnohem ošklivější závěsy a na okně nebyl ani jeden kaktus.

Kávu si osladím o trochu míň

před 4 lety13.9.2016, 0:00

Dneska ráno jsem se vrátila zpátky v čase. Zhruba tak do třeťáku na gympl. Né, že by to ráno bylo něčim ultra specifický, né, že bych to, co dělám teď, nedělala normálně, ale někdy i z naprostý obyčejnosti vznikne záchvat nostalgie. Předem oznamuju: Budu se opakovat. Zase budu mluvit o tom jedinym, o čem mluvit můžu, aniž by měl někdo patent na pravdu. Zase píšu o tom přelomu puberťáctví a dospěláctví. A dneska jsem si kvůli tomu dokonce došla koupit sešit a tužku.

Výchozí situace je následující: Je zhruba deset, sedim na Flóře, přede mnou stojí kafe, snídaně z Mekáče a ledovej čaj z Boulevardu. Pomerančovej džus z Mekáče už došel. Na první pohled vypadám uplně všedně, při očuchání je část mýho oblečení cejtit kouřem. Dneska je to kouř táborákovej, dost dobře by to ale moh bejt kouř z cigaret. Posloupnost je jasná: večer párty - přespávačka mimo domov - brzkej ranní odchod - čas. Nevim, jak moc je to standartní, možná to tak dělám jenom já. Každopádně v podobnejch podmínkách většinou skončim v nějakym obchodnim centru, případně kavárně na snídani. Vypiju dostatek tekutin, v zrcadle na záchodě zhodnotim vizáž, provedu úpravy, který jsou nezbytný, a pak si užívám, že první plány mam až za několik hodin.

Proč zrovna třeťák... No on se totiž nesl z velký části přesně v tomhle duchu. Párty ve všední dny, nestálý přespávání, kde se dalo, kouřový oblečení a šminky v kabelce. Litry džusu z Mekáče a pekelná výdrž, protože nám to všechno stálo za to.
A já tu sedim po nějakejch třech letech a mam deja vu. Nic se totiž nezměnilo. Jenom hrajeme hru na dospěláky, ale ty rána jsou pořád stejný. Co bych tak řekla, kdybych měla vyjmenovat, v čem si za poslední tři roky připadám dospělejší?
Myslim, že poalkožízeň už mam i po dvou pivech, občas se zvládnu na spaní i odlíčit a do kafe si dávám čim dál míň cukru.
Ale jinak všecko při starym, no ne?

úterý 13. září 2016

O keckách a lívancích

před 4 lety24.8.2016, 0:00

Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, kterou představuje, jednomu nedělitelnému národu, před Bohem, ve svobodě a spravedlnosti pro všechny.

Nojo magoři… řekne si Čech, když se dozví, že tuhle kouzelnou formulku opakují každý den před vyučováním statisíce amerických studentů, od těch nejmenších špuntů až po čtvrťáky na střední. Nebudu lhát. I já se musím smát při představě, že bych stejně přísahala věrnost té naší vlajce, na kterou kromě Pražského hradu, ministerstev a pár úřadů v naší zemičce skoro nenarazíte. Myslím, že dost dobře chápu tu klasickou českou averzi vůči americkému vlastenčení, ale po pravdě řečeno, nemá ono to přece jenom trochu něco do sebe?

 

V Americe jsem studovala rok. Pro puntičkáře přesně deset měsíců, protože na prázdniny jsem už odletěla domů. Za tu dobu jsem toho vlastně moc neviděla, zas tolik jsem toho ani nezažila, ale celkem dost jsem se toho naučila. Hned na začátek vám prozradím, že já sama jsem žádnou přísahu těm proužkům a hvězdičkám skládat nemusela a dokonce jsem ani nezpívala americkou hymnu. Když jsem zrovna nebyla na koleji, bydlela jsem u takové docela normální rodinky, v domečku se zarostlou zahrádkou. Bez vlajek. Jen altánek, pár záhonků a kompost. Z toho tak nějak vyplývá, že to nejfanatičtější vlastenčení se mi vlastně vyhnulo, ale nebylo by to USA, abych se tam s nějakou tou láskou k vlasti nesetkala vůbec.

 

Celkově vzato se mi to moje žití v Americe nelíbilo. Takhle bez obalu a natvrdo to říkám proto, abyste se nemuseli bát, že to, co bude následovat, je nějaká obhajoba amerického systému nebo, nedej Bože, životního stylu. To, co chci říct, vlastně ani s Amerikou jako takovou nesouvisí, jde spíš o jakési zpytování toho našeho pošlapaného českého svědomí.

Když jsem se tak brouzdala po internetu a celkem náhodně pročítala diskuze a ankety ohledně české národní hrdosti, docela jsem se zastyděla. Kromě spousty dalších jsem na otázku „Jste hrdí, že jste Češi?“ našla odpovědi jako: „Jojo, ale nejradši bych byl asi Francouz nebo Američan,“ nebo ještě o něco smutnější: "nikdo si nevybírá zemi svého narození, proto je hloupé být na ni hrdý." Jistě, po tolika letech útlaku a ponižování z různých stran není tak docela jednoduché stát si hrdě za svým češstvím. Vždyť ještě generace mých rodičů se místo o Seifertovi a Holanovi učila o Gorkém a Šolochovovi. Když se na to ale člověk podívá z té druhé stránky – není trochu zvláštní a dost obdivuhodné, že i po tom všem, čím si ta naše zemička prošla, si pořád můžeme říkat Češi, platit sice slabou, ale korunou a mluvit jazykem, který je často oříškem i pro rodilé mluvčí, ale zato se o něj nedělíme s nikým jiným na světě? Ono se může zdát, že třeba proti té slavné Americe toho tady na těch necelých 80 000 kilometrech čtverečních moc nemáme. Že Praha by mohla New Yorku čistit boty a kam se hrabe KRNAP na Yellowstone. Pravda. Američané se mají bezpochyby čím chlubit, ale aby taky ne, když ta jejich zem sahá od jednoho oceánu k druhému a na výšku by do ní člověk vměstnal aspoň tři Německa. Amerika má spoustu krás, ale zkuste v ní, nebo klidně i v kterékoliv jiné zemi, najít třeba takový Český Krumlov. Možná nejsme experti na boty jako Italové a možná ani neumíme udělat takové crème brûlée, jako ve Francii, ale nevím jak vy, já si klidně zajdu pro kecky do Bati a ke kafi si dám třeba lívance. A komu to připadá málo, ten ať se u toho Bati zkusí místo kecek podívat třeba po kozačkách a na lívance ať si prskne trochu domácí šlehačky.

 

Tím nechci říct, že je třeba zavrhnout všechno, co k nám přichází zpoza hranic, naopak, cizí kultury nás mohou bezpochyby nesmírně obohatit. Považuji ale za velkou a smutnou chybu opomíjet nebo dokonce hanět poklady, které máme takříkajíc pod nosem a které jsou zkrátka naše. Ať už to vnímáte se mnou tak, že jsme tu českou krásu dostali od Pána Boha, nebo se spíš přikláníte k variantě, že je to všechno zásluha nás lidí, v obou případech myslím máme být na co hrdí a máme o co pečovat. Rozhodně po nikom nechci, aby si během ranního sprchování zpíval Kde domov můj, ale proč snít o tom být Francouzem, Italem nebo třeba Turkmenistáncem, když můžu být Čechem? Proč musím říct „random“ a „link“, když můžu stejně dobře říct „náhodný“ a „odkaz“? Je mi smutno, když vidím, jak se mojí generaci (včetně mě samotné) vplétá do úst víc a víc anglických slov, která jako vetřelci dusí ta česká. Dobrovskému s celým jeho hvězdným týmem se už jednou podařilo tu naši českou lodičku opravit a dostat zpátky na hladinu toho obrovského moře světových kultur a my jí teď znovu lámeme stěžně a trháme plachty, protože anglicky to zní líp. Pravda, Američané možná zašli se svou přísahou vlajce příliš daleko, ale aspoň neznehodnocují práci těch, kdo jejich zemi dali dohromady a postavili na nohy, když to bylo potřeba. Vždyť i ta moje hostitelská rodinka bez vlajky na zahrádce mi uměla vyjmenovat desítky důvodů, proč si váží svojí národnosti a proč byl Washington bezva chlapík. A nutno říct, že i s tím málem kulturního dědictví, které tam za tou velkou louží mají, umí nakládat líp než my s naším folklórem, který většina Čechů ani nezná. A přitom je to nádhera, která nemá ve světě obdoby. Teď prosím mluvím bez jakékoliv nadsázky, ale jestli mi to nevěříte, přečtěte si Žert. V části „Jaroslav“, kterou, Bůh ví proč, nemá skoro nikdo rád, to Kundera píše poněkud líp než já.

 

Naše zem je malá a je spousta věcí, které v ní chybí, ale jedno vím docela jistě. To, co v ní máme, stojí za to. A že nesaháme světovým velmocím po kotníky? Zkuste schválně někde v cizině zanotovat začátek Novosvětské a vsadím se s vámi, že pokud jste jen trochu v dobré společnosti, někdo na vás naváže. Třeba nebude vědět, co zpívá, ale v hlavě mu to znít bude. A víte co? Zrovna před pár dny jsem se vrátila z italského Terstu, kde má na hlavní třídě mezi dvěma butiky pobočku zrovna ten náš Baťa. Sice mu tam chybí háček nad T, ale stejně mě to zahřálo u srdce, když jsem si představila, kolik Italek teď chodí v botách, které za věno o hodnotě 800 zlatých poprvé vyrobil jeden obyčejný Tomáš ze Zlína. Tak přestaňme být hloupí a ukažme všem těm Italům a Francouzům a Američanům, kterým svět leží u nohou, zač je toho tady u nás loket! A jestli se vám nechce být hrdí ani na folklor ani na češtinu, tak aspoň na to naše pivo, ne?

 

 

Autorka článku je Kristinka Ježková, devatenáctiletá Pražanda a budoucí architektka, která už je skoro v prváku na ČVUT.

Jsem slabej ročník, devadesát

před 4 lety21.8.2016, 0:00

Nejsme ani moc starý na to, abysme mohli řikat, že jsme starý, ale ani moc mladý, abysme necejtili, že už tak mladý nejsme. Jsme ty, co pohoršeně kroutěj hlavama nad teenagerama, co se s nejnovějšíma modelama smartphonů houfujou v obchodních centrech a taky ty, co se pobaveně chechtaj nad tim, jak naši rodiče neuměj používat smajlíky na facebooku, tak jako my. Nezažili jsme Revoluci a některý z nás už ani Československo z kočárku. I tak se cejtíme bejt tomu pořád tak nějak blízko. Jednou rukou držíme walkmana a v druhý ruce smartphone.

Docela dlouho nás ráno, když jsme měli vstávat do školy, budil budík, kterej vám trvalo dlouho nastavit tak, aby zvonil přesně ve vyžadovanou minutu. První telefon přišel tak ve třetí třídě. A všichni jsme záviděli těm, co měli barevnej displej. Hráli jsme na nich Bounce a Space Impact a baterka nám i tak vydržela tejden. Po škole jsme chodili na kroužek počítačů. Učili jsme se tam zapnout internet. Doma jsme měli internet přes telefonní linku. Pevnou linku, na který nebylo zatim vidět jméno ani číslo volajícího. U počítače nám ležely diskety, který i pro nás už byly trochu retro. Na operačním systému Windows 98 jsme hráli karty. Naše první sociální síť byla Alík.cz. U holek možná ještě virtuální stáj Ufonek. Ve Wordu byl největší hit nadpis ve stylu word art a víme moc dobře, kdo byl pan Svorka.

Do školy jsme nosili bužírky a neustále z nich něco pletli. Sbírali jsme skákací fazole a doma v šuplíku jsme měli album na samolepky Pokémonů. Když jsme byli uplně malý, vážně jsme koukali na Teletubies. Měli jsme hopíky a skoro nejoblíbenější hračka bylo Tamagoči. Vždycky jsme chtěli takový ty lízatka, na který se dalo pískat. Jako mladý slečny jsme si kupovali časopis W.I.T.C.H. Měli jsme diskman, to byla novinka a cédéčka oblíbenejch zpěváků a zpěvaček jsme si občas půjčovali v městský knihovně. Případně jsme si nahrávali písničky na kazetu z rádia. Empétrojka byla následně technologickej průlom. Pamatujeme si starý metro s koženejma sedačkama a přemlouvali jsme rodiče, abysme si půjčili na večer nějakou kazetu ve videopůjčovně.

Ve škole jsme si posílali po třídě psaníčka a psali jsme je gelovkama, což pro nás nebyly umělý nehty, ale třpytivý tužky, co musel každej mít. Pořád jsme skládali nebepekloráj a milovali jsme takovou tu do kotouče zatočenou žvejkačku Hubba Bubba, kterou jsme dokázali sníst klidně celou na posezení. O přestávkách ve škole jsme vyměňovali samolepky se strategií burzovního makléře. Jako svačinu jsme měli sýr a křup, což byla velká novinka na trhu. Nakupovat jsme chodili ještě do Delvity nebo k Meinlovi. Doma jsme měli myš s kuličkou a učili se nazpaměť naše icq číslo stejně jako telefonní. Rozhodil nás update facebooku, díky kterýmu jsme se přestali stávat fanoušky. Na další díl knižní série Harryho Pottera jsme museli čekat a všichni jsme koukali na Fox Kids.
Tak co jsme?

Pro hlubší nostalgii a sentimentalitou bude tento text doplněn ilustracemi.

 

 

 


 

 

 

 

 



 



 



 




 




 

starší → ← novější